...dnes...

Moje drahá.

Chybíš mi. Chybí mi naše zvláštní psaní.

Lezou na mě Vánoce. Zatímco venku si pomalu poletují první vločky sněhu a já se na ně dívám z okna, po tvářích mi tečou slzy. Vánoce. Dárky, děti a rodina u jednoho stolu. A mně hlavou běhají myšlenky na časy, které přeci voněly. Ne, to co jsem žila nebyl omyl. Nebo byl? Jestli ano, pak byl ale náš. Můj a pána co ho se mnou sdílel. Ne, já jsem nestála sama u oltáře. Ne, já jsem na porodním sále nedržela za ruku sama sebe. Bývali jsme na to dva. 

Je to podivné, ale přesně teď, přesně v tuhle chvíli, mi neskonale chybí. ON. Pán tvorstva.

Ano, jsem na sebe hrdá. Za všechno, co se mi za poslední měsíce podařilo. Ano, nejsem na kolenou. Stojím se vztyčenou hlavou. Chodím se vztyčenou hlavou, ale zrovna tohle je ten čas, kdy bych se nejraději na všechno vykašlala. Hodila za hlavu jakoukoliv povinnost. Prošňupala si díry do mozku, propila se k usmrcení sama sebe, zalezla někam, kde bych nemusela vidět nikoho a nic. Už nikdy. Jak často jsi se takhle také cítila. Jak dlouho jsem já, nikomu nepřiznala, že to ke mně ještě někdy přichází. 

Zmizel pan Pecka. Golfová jamka zarostla. Ba, dokonce ani nemluví. Nepíše. Co všechno se změnilo za ten čas, kdy jsem Ti nepsala moje milovaná. Muži prochází mým životem a mizí rychleji než se objevují. A já? Stojím stále na stejném místě. Stojím, přijímám jejich lichotky, jejich sms plné pozvání na kávu, za kterou všichni čekají divoký, nespoutaný a hlavně nezávazný sex. Kostlivci na mě padají ze skříní na každém kroku a všichni mi vtipně vypráví, že mne tenkrát "milovali." 

Oh, moje drahá.

Kde je pan Pecka a jeho návštěvy. Kde jsou hodinové telefonáty nad ránem. Kam zmizel ten Pizzař s golfovou jamkou, který si uměl tak hezky hrát a přitom mne dokázal díky svému egu dohnat k zuřivosti. Kam, proč a za kým mi utekl můj Pilíř. Ten co mne držel, mazal bolavá záda, vařil čaj a nosil nákup. Ten, co na zavolání příběhl a já si ho nedokázala vážit a utíkala mu za všemi těmi, kteří snad zapomněli i moje jméno. A kde jsem já? 

Ztrácím se v očích mužů. V zoufalé snaze najít trochu tepla. Nebýt na pár vteřin sama. Pluji na imaginárním obláčku štěstí, který jsem postavila z obyčejného chtíče. A každé ráno nalíčím na unavené a uplakané oči radostnou a smějící se ženu, aby mne ještě nespolklo maloměsto. 

Zmatená. Hrdá. Nešťastná, šťastná, stále hledající únik z obyčejnosti a přitom často s motající se hlavou z barev, které můj život provází. Já. Obyčejná a přesto neobyčejná.

Kdy zmizí ten pocit, že za všechno můžu já?

Moje drahá, milovaná. Ne, nenechám se srazit. Naliji si ráno do hrnku s čajem radost, nazuji lodičky a půjdu s úsměvem, jako každý den. Jen nevím, co s tím smutkem v duši.

Tvoje M.