Nasimuzi | ...hříšná...

Dnes již podruhé. Tolik myšlenek, že mám pocit, že to moje hlava nemůže v žádném případě vydržet. 

Dneska je jeden z těch dnů, kdy bych ze všeho nejraději podnikla cestu. Cestu ze vsi do města. Protože dnes, by tam na mne čekala něha. Něha, které mám v životě málo, nebo příliš mnoho. Nic mezi tím. Dnešek je jeden z dní, kdy jsem v podstatě neudělala nic. Jen tu celý den cvakám do kláves a snažím se pochopit spoustu věcí. Snažím se přijít na to, kde je můj jackpot. Kde je můj převozník. A na to, zda jsem žena, která vůbec převozníka potřebuje.

Dějí se kolem mne tak zvláštní věci.

Potkala jsem tolik lidí ve svém životě. Tolikrát jsem byla celá prostoupená trapně nízkým chtíčem, až jsem přehledla něco, co jsem celou dobu měla vedle sebe.

A dnes je těch minusových bodu příliš. Příliš mnoho na to, abych se sama sobě zdála dost dobrá pro boj o něco, co se vytvořilo v mojí mysli a v moji duší. Příliš mnoho na to, abych někoho dokázala zařadit do obyčejnosti jednoho z mnoha. Protože obyčejnost by zabila všechno, co jsme budovali. Čeho si vážím a o co se bojím.

Přátelství je tak křehké. V jednu chvíli je obrovsky silné a v druhou chvíli musíš dýchat s hroznou opatrností, abys jej nesfoukla jako svíčku. Přátelství. Hřejivost toho slova, je až neuvěřitelná. Tak proč se někdy i ono dokáže změnit v chtíč?

Dívala jsem se nyní do zrcadla. Ne, nemám na čele vytetováno – MÁM RÁDA SEX. Kouká mi to z očí. A já se lidem přeci dokážu podívat do očí a klidně je nechám, aby si v nich početli. Ti méně inteligentní nepochopí a ti chytří vědí během jedné vteřiny, že tahle žena, co stojí přede mnou volá. Že z ní sex stříká na všechny strany. Že touží po něze, která se zvrhne v naprostou zvrácenost. Že je schopna se nechat svázat k čemukoliv, když věří. Že touží po tom, být svázaná. Že jejím snem je, jednou provždy dát. Brát a nemuset se bát žádných odchodů.

A tak vidím po měsících sama sebe, jak ukládám JEHO věci do kufrů a jako by to bylo teprve včera, znovu cítím ten pocit strachu. Ten pocit, že to bez NĚJ nemůžu zvládnout. Ty slzy, které mi tenkrát stékaly po tvářích, cítím ještě dnes. Snad nejteplejší, největší a nejslanější jaké mi kdy z očí tekly.

Jenže já jsem ještě tenkrát doufala, že se mi ty kufry vrátí domů. Dnes už to vím. Byl to hlasitý výkřik o záchranu všeho, co jsme měli. A já naivní žena, jsem tenkrát ještě nepochopila, že chtít zachraňovat musí oba. Že na to jenom já, zoufale nestačím.

Ale proč se pořád vracel?

ON.

Ten silný, všeho schopný, dokonalý.

ON.

Vidíš, nedokážu ani vyslovit jeho jméno. Ještě stále je to pro mě hrozně složité.

Byl srpen. Osmého. Vím to naprosto přesně moje milovaná.

Už jsem dva měsíce nebyla jeho ženou, když jsem seděla na kanapi, dívala se na televizi a klapala do pc jako každý večer, když mi zapípal mobil.

Viděla jsem jeho jméno na displeji a zastavil se mi dech. Psal celé odpoledne. Rýpala jsem do něj, aby si přijel pro kvádro, které mu ještě visí ve skříni, že jsem slyšela o jeho zásnubách. A on mi to zase tak moc potřeboval rozmluvit. Proč jí všude představuje jako snoubenku a má pak obrovskou potřebuj mi to vysvětlit, když už dávno nejsme manželé? To nevím dodnes a popravdě, nepřísluší mi se na to ptát.

Prostě v těch krátkých řádcích bylo, jestli chci, aby přijel. Nechtěla jsem snad někdy za ty dlouhé měsíce, které uběhly od toho, co jsem mu já hloupá, odvezla ty kufry a naházela mu je za dveře?

Hysterická manželka.

A tak toho osmého srpna přijel. A tak mne toho osmého srpna objal. A tak se se mnou toho osmého srpna přeci pomiloval.

Tak, jak to umí jenom on. Krutě mne tlačil do matrace a díval se mi do očí. Zvrhle šeptal, že jsem nejlepší. A když padl únavou a vyvrcholením řekl to, co říkával vždycky. Jenomže jak po tom všem můžu věřit, že mě opravdu miluje? Copak jsem blázen? Možná, že jsem hříšná a zvrácená ženská, která se schovává pod zvláštní masku netečnosti a nelásky, ale rozhodně nejsem blbá. Ale jsem hysterická. Jsem emoční a jinak tomu nebylo ani v tom večeru. A tak jsem se stulila do klubíčka, opřela si svoje záda o jeho hruď a plakala. Tiše. Zoufale. Dokud mne nechytnul za bradu, aby se mi podíval do očí. Vždycky přeci věděl, že se mne nesmí dotýkat když pláču. Že tím jenom zapříčiní to, že se rozvzlykám jako malé děvčátko a nepůjde to zastavit. Ale on to vždycky dělal.

Než přijel, slíbila jsem, že nebudu plakat. A tak se zvedl a se slovy, že mi dál nechce ubližovat, natáhl džíny a tričko a já slyšela jenom klapnout dveře. Zase mne tu nechal. Jako už tolikrát. A mně se zase chtělo křičet, aby se vrátil. Aby už nikdy neodcházel, aby sakra přeci jenom zůstal. Vždyť za zdí spí naše dcera. Je to málo? Je to malý důvod na to, konečně přestat hrát ty jeho podivné hry?

Umí oči lhát? Od toho večera se tu neukázal a dnes v jeho očích nezahlédnu při předáváni dcery vůbec nic. Uhýbá pohledem nebo jím uhýbám víc já? To nevím. Prostě se na sebe nedíváme. Prostě jsme jakoukoliv komunikaci omezili na nutné minimum. I když mně se ještě někdy zatají dech, když vidím jeho jméno. Já ještě někdy toužím po tom číst v těch krátkých řádcích, že to se mnou bylo jako vždycky snové.

Nevím, proč se mi to dneska tak živě vrací. Snad pro tu touhu podniknout tu cestu. Ochutnat něco, co kolem mne léta chodí a já nikdy neměla chuť to ochutnat. Snad proto, že jsem celé odpoledne analyzovala sama sebe a to, kým vlastně jsem, po čem vlastně toužím a jak je důležitá v mém životě něha, která ruku v ruce kráčí se zvráceností.

Hříšná žena.

Ano, to jsem. Nepopírám.

Nepopírám, že jsem sama sebe viděla ležet na tom kancelářském stole, když mi v krátkých větách chodily touhy někoho, koho přeci tak dobře znám. A nepopírám, že mě to těšilo a že jsem musela ten svůj podivný chtíč hodně krotit, abych nesehnala hlídání pro dceru a neskočila do vlaku směrem k městu.

Jenže, moje láska k tomu člověku je jiná. On je jiný. A já nezasluhuji víc, než od něho mám. A on nezasluhuje, abych mu zkazila život.

Ochutnat mě je nebezpečné.

Žít se mnou, je prakticky nemožné.

Přijde pan Pilíř. Na kávu. Kolem osmé.

Měla bych se rychle připoutat k zemi. Měla bych rychle navštívit toho odborníka a přestat lidem dělat ze života peklo.

Měla bych najít ty tablety proti koketování.

Měla bych přestat toužit po obyčejných věcech, které nemůžu mít. Jsem zvrácená. Hříšná.

Toužím po tom, aby mne někdo poutal a přitom mne baví poutat.

Proč nemůže existovat někdo, kdo se mnou o tu postel práskne, vezme si mě a pak prostě zůstane doma? Sní večeři a podruhé za den mne pomiluje s něžností a nechá mne usnout ve své náruči a přitom nebude ťukat do mobilu zprávu pro jinou?

Jestli existuje, přivážu ho doma k topením aby mi už nikdy neutekl.

A teď se jdu po zasněném dni vrátit zpátky na zem. Jsou věci, které nemůže mít každý. A já mám evidentně přebytek, takže je ode mne naprosto nestoudné, chtít ještě víc.

A ON?

Zůstane ON.

A jeho oči, ať už vzteky stažené do úzké linky, nebo rozšířené radostí, kterou někdy také projevoval, mne povedou životem. Jednak jako strašák z temnot, po kterých bych měla přestat toužit a pak také jako připomínka toho, jak silnou ženu ze mě udělal, co všechno mne naučil a kým,díky letům s ním, jsem. A jako otec mé dcery zůstane naší součástí, ať se mi to líbí nebo ne. A jednou to přijde. Jednou se mu do těch očí budu moci podívat, aniž bych cítila, že v nich ještě lze najít trochu dobra.