...hra...

Další ráno, další ranní čaj a cigareta.

A sama se pozastavuji nad tím, kde jsem během té své cesty, kterou jsem urazila za posledních pár měsíců, začala ráno místo snídaně kouřit. Po všech těch bezesných nocích. Po všech šílených výletech, ve kterých, jak obě víme, hledám SEX. Ten, který tak důvěrně znám. Ten temný, smyslný akt, kdy já jsem ta, která je níž. Bože, co ve mně všechno vyvolalo, pár posledních dní. Je konec roku tak magický? Je konec roku něčím tak zvláštní, že se toho tolik vynořuje? Spíš to asi bude tím, že jsem se zastavila.

Měsíce jsem se snažila nezastavit. Zaměstnat samu sebe tak, abych právě na tyhle svoje čerty v hlavě neměla čas. Jezdila jsem od pana Pecky k panovi Pizze a snažila se uhrát všechny golfové jamky na výtečnou, abych v nich zanechala pocit, že tahle slečna, je Výjimečná. A najednou mi to všechno přijde tak ubohé. Tak nesmyslné. I když jsem ráda i za svoje výlety. Každý z mužů, který prošel mým životem, má určité místo, které mu již nikdo nevezme. A v tichosti si tu teď, když ti píši, doufám, že i já jsem snad někde zanechala dost jasný otisk. Otisk svého těla, do kterého se nikdy nepodaří zapadnout žádné jiné ženě. – Snad mají všechny po mně větší zadek a tak jim bude z mého otisku přetékat dosti viditelně, aby pánové věděli, že to nejsem já.

Oh, dnes ráno srším vtipem.

Hrou.

Hrou, kterou jsem kdysi dávno rozehrála s jistým pánem z velkého města. Dejme tomu, že už máme pana Pecku, pana Pilíře, pana Kuala Lumpur. Objevil se v mých řádcích Přítel i pan Dům a tohoto muže, nazvala bych....pan Gong. Pán, který naplňoval po okraj studnici mé zvrácenosti alespoň v krátkých větách. Pán, který tak rychle pochopil, jak si se mnou pohrát tak, aby mi zůstal v mysli jako jeden z těch, jež dokázal dojít až k temnotám. Přestávám mít strach. Přestávám mít strach ze svého vlastního já. I když vím, že zase přijdou dny, kdy se podívám do zrcadla a budu se bát sama sebe.

Moje drahá přítelkyně.

Je mi líto, že ani tobě jsem nedokázala nikdy říci vše. Je mi líto, že jsme se díky mne málem dostaly na scestí. Je mi líto té chviličky nenávisti, kterou jsem k tobě cítila kvůli tomu, že pan Básnička, zůstal jinde, než bych si byla na samém začátku přála.

Ať jsou věci, jak jsou, večer s ním, který se konal už tak dávno, mám v mysli uložen. Jako jeden z nejdůležitějších večerů v mém rozhodování, zda jsem dost silná na to, odejít.

Nestalo se nic závratného. Nic, co by šokovalo. Nic, co by stálo za zmínku v těchto mých pikantnostech. Jenom do mne nalil první kousek víry v sebe sama. Jenom jsem tenkrát přijela domů už trochu jiná. A v hlavě mi zněla My cherie amour. Nikdy se nestal nikým víc, než panem Básničkou, který mi zpříjemnil mé plačtivé večery. Jenom psal vždy, když jsem se tu topila v slzách, obklopena samotou a v očích měla místo lesku ty kruté otazníky, co se svým vlastním životem. A tak jsi mi snad odpustila, nebo mi snad jednou odpustíš, mou reakci ze šoku, které moje já prodělalo v onen večer, kdy jsi konečně přiznala, že tvůj pan pecka je vlastně můj pan Básnička.

Dnes vidím zase tolik věcí před očima. Zase se mi to všechno odvíjí jako němý film.

Barevnost mého žití.

Již ty barvy nedokážu ani spočítat.

Přišla jsem o přátelé, když jsem potkala JEHO.

Přišla jsem o přátelé, když ON odešel.

Tak s tímto pocitem, jsem teď žila měsíce. A najednou mi to všechno cvaklo, jako puzzle do sebe. Najednou mi došlo, že jsem nepřišla ani o jednoho přítele ze svého života. Všichni ti, co na nich stojí moje bytí, zůstali. Odešli pouze lidé, kteří mým životem prošli. Ať jsou to ženy, či muži, jsou pryč. A nestojí za moje slzy.

I když pravda.

Otazník nad jednou ženou bude vyset ještě dlouho.

Proč?

Proč se někdo dokáže tak změnit, proč někdo ve víru peněz které nikdy neměl a najednou je má, dokáže zapomínat na čistotu? Proč se najednou hrabe špínou, obklopuje se lidmi, kteří jsou jiným levlem a pohrdá obyčejností?

Moje drahá, děsím se vyslovit tu otázku, ale mě tak tíží. Také jsem se tak chovala? Také jsem zapomínala na slušnost, obyčejnost a letité přátelství, když jsem se začala po JEHO boku topit v penězích?

Doufám, že ne.

Jednou ti tuto otázku musím položit mezi čtyřma očima nad lahví obyčejných českých bublin. Už žádné šampaňské.

Změnila jsem se já nebo se jenom změnily okolnosti mého bytí a tak jsem prozřela a začala se dívat na věci, na které mi dříve zrak nepadl? To nevím. To je už těžká analýza sama sebe.

Ale, začala jsem temnotou.

Temnotou bytí.

Krátkými slovy, které pan Gong psával.

Zvráceností, ze které jsem dokázala být němá. Zvráceností, která mne vzrušovala.

Pan Gong. Náš společný tanec. A já to tenkrát po dlouhé době věděla. Z jeho očí se na mne dívala zvrácenost, která vypadala naprosto stejně jako ta, kterou míval v očích ON.

A tak jsme si vyměňovali ty krátké věty, ve kterých jsme hráli zvláštní hru.

"Můj pane...."

Nikdy nepoklekl mezi má stehna a nikdy neslíbal mou touhu tak, jak to popisoval. Jen to byla krásná hra. Jen to bylo tak temné. A tak mne bavilo odpovídat, že se mi líce zarděly, že se mi zkracuje dech při myšlence, jak mne poutá a uštědřuje mi pár slastně bolestných ran rákoskou, aby mi hned po té, mně dívence, která klopí oči, masíroval zčervenalou kůži a laskal jí svými polibky.

Hra.

Hra, kterou se již dnes bojím hrát.