Nasimuzi | ...radost...

Radost přichází a zase odchází.

V jednu chvíli vaříš moje milovaná večeři, směješ se, cítíš za zády, kde stojí, klid. Pohodu. Teplo. A v druhou chvíli se otočíš a nikdo za tebou nestojí. 

Zůstává jenom prázdno na talířích i v tobě.

Byt ještě voní panem Pilířem.

A z mých očí se valí proudy slz.

Dokázala to.

Připoutala si ho k sobě vidinou něčeho, o čem podle mne vůbec nic neví. Přitáhla si ho za jeho zodpovědnost. A on šel.

Svedla jsem další marný boj.

Přečetla si o sobě v krátkých řádcích a společně se mnou jistě i polovina naší vsi, jaká jsem nestoudnice nestoudná a mrcha vypočítavá. A nakonec to všechno bylo k ničemu.

Pan Pilíř. Můj maják, který svítil ve tmě. Klapu do klávesnice, abych se přestala klepat.

Je lepší si hrát.

Vždycky, když si na chvíli myslím, že by můj život mohl být už konečně ušetřen všech her, přijde něco, co mi ukáže, že jsem se zase spletla.

Ne moje drahá. Láska není nic pro mne. Ne moje milá. Když vedle pana Pecky usínám, když mi hlavou běží perverze, kterou pan Gong špitá do tmy, nebolí to.