Nasimuzi | ...nový...

Nový rok, přináší mnohé. A především velké změny, moje drahá.

Dívala jsem se dneska z okna a hlavou mi toho letělo hodně. Zatím, co jsem pokuřovala ze své milované slimky, tiše jsem si opět přehrávala spoustu událostí za poslední měsíce.

Na plotně bublala rýže, vedle nachystané maso a já se dívala, jak u stolu sedí pan Pilíř s mojí dcerou. Krmili se polévkou z večera.

Usmála jsem se.

Otevřela jsem ráno skříňku v koupelně. Kalíšek na kartáčky hlásí, že jsou v něm uložené čtyři.

Oh, jak toho jsem se já bála.

Jak jsem tomu po spoustu měsíců unikala, abych nad tím dneska pocítila radost.

Radost, která začala zase zářit z mých očí.

Přestala jsem se bát a přestala jsem tu žít v tichu.

Jak dalece mne ON ovlivnil. Těch otázek v mojí hlavě je ještě spousta. Život s ním byl dlouhý a barevný od prvního dne, kdy mi do něj vstoupil. Některé vzpomínky zůstanou už na vždy. Vím to. Nikdy nikdo nebude ON. Nikdy mne nikdo nedokáže tak spoutat. Nikdy nade mnou nebude mít nikdo takovou nadvládu. Jsou pocity, které přichází jenom jednou za život. Ale zmizela naděje na návrat. Zmizela chuť udělat krok vzad. Tolik měsíců jsem přesvědčovala svoje okolí, že jsem z toho venku. Že už nikdy nechci, aby se vrátil. Ale přesvědčovala jsem jenom sama sebe a nakonec jsem se tu hroutila s ukrutným pláčem a do ticha prosila osud, aby jej přivedl. Mezi vzlyky, když jsem se plazila po podlaze, neschopna jiného pohybu, jsem do ticha prosila, aby to už skončilo. Aby se otevřely dveře a on mne objal tak, jak to dělával, když jsem plakala. Aby semnou ulehl na naše lože a už mne ze svého sevření nikdy nepustil.

V dobách, kdy tu pan Pilíř byl, jsem ho nikdy nenechala přespat. Bála jsem se, že zničí auru, kterou tu kolem sebe ještě mám. Že jeho přítomnost a jeho vůně, která tu po něm zůstane, naruší to, co patří JEMU. Že s jeho přítomností přestanu chtít, aby se vrátil zpátky. Že to přestane chtít ON. Bála jsem se, že čím více bude pan Pilíř zasahovat do mého života, tím menší budou moje vzpomínky na něj. Že mi vyschnou slzy. Že zmizí bolest. To jediné, co mne s NÍM, ještě pojilo. Děsila jsem se, že s jeho přítomností v bytě, přestanu po nocích promlouvat k osudu. Že zničím všechno, co jsem do té doby měla, protože nic jiného mi nikdy nikdo neukázal. A tak jsem jej po tolik týdnů posílala domů. Usínala na kanapíčku v obývacím pokoji a nikdy nedošla do ložnice. Lože, jež patřilo mě a JEMU, bylo posvátné.

Nechtěla jsem to překonávat. Chtěla jsem v tom žít. Bylo to jako by tu byl stále semnou.

Často přichází otázka, jestli to někdy skončí. Jestli někdy zmizí vzpomínky. Ne, nezmizí. Vím to. Někdo by mi musel provést lobotomii. Život v lesku, upředený z temnot, slz a radostí, ze mne udělal jinou ženu. Nejde to smazat, jen ty myšlenky běží hlavou jinak. Jen jsem nechala porušit tu auru a nechala jsem si byt provonět něčím, co mi už nikdy nedovolí se stále ohlížet.

ON. Je tak rozdílný od muže, který teď, když ti píši, leží vedle mě. Budovala jsem ten cit, který v sobě mám, spoustu měsíců. Utíkala jsem rodinnému životu, aby mi nic nepřipomínalo jaký je. Bála jsem se pustit svoje srdce dál, než na třicet centimetrů od svého těla, protože jsem se děsila dalšího odchodu. Dalších slz. Dalších křečí mého těla, kterým se tak těžko uniká.

Jenomže pan Pilíř zůstal.  A tak se stal jediným mužem mého života, který byl ochoten vydržet cokoliv pro to, abych se na něj jednou dívala tak, jak se dneska dívám.

Nikdy jsem kvůli němu nepodnikala žádnou ze svých cest. Nikdy jsem bláznivě neskákala po mobilu a nikdy jsem neměla mokré kalhotky z toho, jak mi píše. Nikdy jsem nebyla jeho dívkou a on mým pánem. Nikdy mi nepsal nic o tom, jak mne bude svazovat a pokrývat mé tělo vším oč jej požádám. Jenom byl vším, co si žena může přát. Nevím, kde vyrostl moje drahá a nevím, kde se v něm vzala ta obrovská síla vedle mě a pro mě vydržet. Nedokážu se ještě vžít do toho, jak moc musel trpět, když jsem ho tu nechávala, abych se s panem Peckou zavřela ve městě a neopouštěla lože. Jen vím, že jsem mu stála za to, aby se nehnul z místa. Aby kvůli mně, jako jediný muž, ronil slzy a doufal. Měl stejnou naději, jakou jsem tu já zažívala měsíce před tím. Donutil mne se zastavit. Donutil mne podívat se do jeho očí. Mají stejnou barvu, jako ty JEHO. Jen je v nich jiný odlesk. Jiný život. Klid. A já dnes vím, že takhle chci žít.

Moje drahá. Tento rok přinese ještě mnohé. A ačkoliv v mojí hlavě zůstávají čerti a moc dobře si vzpomínám na sinusoidy, ve kterých běžel můj život, nepustím svůj nový svět.