Nasimuzi | ...ďábel se vrátil...

Moje milovaná přítelkyně.

Odvezla jsem děti a vrátila se zpátky domů.  Již několik dní, čekám na jednu obyčejnou odpověď na otázku, kterou jsem MU poslala v krátkých řádcích.

A jsem v údivu z toho, jak obrovským problémem je, odpovědět.

Snažím se najít tu chvíli, kdy to všechno přišlo. Snažím se přijít na to, kde se stala ta zásadní chyba, že přesto, co nás všechno stále pojí, nedokážeme jeden k druhému projevit obyčejnou slušnost. Proč jsou moje snahy o slušné jednaní vždy ukončeny jeho mlčením, nekomunikací a nadvládou.

Myslím na dny, kdy jsem vedle něho ulehala na lože, vedle naší spící dcery a kdy jsem měla pocit, že nic krásnějšího se mi v životě nemohlo stát. Vidím chvíle, kdy se vracel z práce a já ho vítala se stejnou touhou, s jakou jsem kráčela k oltáři. Těšila jsem se na jeho políbení a byla lačná chvíle, kdy dcera usne. Byla jsem šťastná. I ve chvíli, kdy kontroloval, jestli jsem dneska utřela prach. Naučila jsem se jednat tak, abych předcházela zbytečným výpadkům a hádkám, ve kterých padala slova, kterých jsme později litovali oba. Naučila jsem se čekat na jeho návraty.

A on se přestával vracet.

Ten chlap, který mne držel na porodním sále za ruku, který tam stál po mém boku a se kterým jsem prožívala to největší štěstí. Narození naši dcery. Zůstává nejkrásnějším společným dnem. Byl tam, neopustil mne ani na vteřinu a v jeho očích byla stejná láska jako v mých.

Zářil štěstím, když ji měl prvně v náručí. Lhal i v tu chvíli? Je tak dobrým hercem, že i v tu chvíli dokázal lhát každým svým pohybem?

I to mě dneska napadá.

Když se k tomu vracím, vidím věci, které jsem tenkrát neviděla. Byla jsem šťastná. Měla jsem pocit, že víc než dává, už dávat nemůže. A přitom jsem od začátku byla téměř pořád sama. Večery, které trávil vedle mne, kdy jsme hráli karty nebo prostě jenom byli spolu. Večery, kdy jsme se milovali. Jednou nebo mockrát za noc a kdy mne pak nechával usnout v jeho náručí, začínali řídnout, aniž bych si toho všimla. A přeci všimla.

A byli doby, kdy jsem se nenáviděla za to, že jsem vždy byla tak pátrající. Za to, že jsem ho chytala za ruku a pak se tu v pláči sunula k zemi.

Odjížděl na víkend na hory. A můj šestý smysl, mi ve chvíli, kdy jsem mu balila věci do tašky, našeptával. Ten ďábel, který se tu po tolik týdnů neukázal, znovu stál v naší chodbě. Stál, díval se na mě a šklebil se. Nechtěla jsem se na něj dívat. Odešla jsem do společného lože a jako téměř každý večer se milovala s NÍM. Mužem, který nikdy neměl odejít.

Vyprovodila jsem ho ráno s polibkem k výtahu. Ještě se mu jednou dlouze zadívala do očí. A on to věděl. A já jsem ti věděla. A stejně jako tisíckrát před tím, nastoupil do výtahu a odjel.

Dívala jsem se z okna, jak nastupuje do svého vozu, a po tvářích mi tekly slzy.

Ještě téhož večera, mi palčivě znělo v uších vyzvánění. Seděla jsem na balkóně, s naprostým klidem pokuřovala slimku a čekala až na druhé straně telefonu zazní hlas recepční. Když zazněl, dívala jsem se na svítící okna v protějším domě a s klidem se nechala přepojit na JEHO pokoj. V dalším vyzvánění jsem ještě párkrát vtáhla do plic kouř. Byl na místě, kde neměl být. Zapomněl doma syna, se kterým měl být. Byl víc překvapen on, když slyšel můj hlas nebo jsem byla víc překvapena já z toho, že jsem to dokázala a znova ho za tu ruku držím přímo při činu?

Dál to mám v mlze. Klid zmizel s položením telefonu a já se hroutila pod tíhou zjištění, že mi šlápl na mojí duši. Dívala jsem se na spící dceru a šeptala do ticha naší ložnice prosby, abych tohle už nikdy nemusela cítit.

Moje milá.

Nevrátil se domů, jak by se snad vrátil člověk, kterému alespoň trochu záleželo na tom, co doma má. Užil si zbytek víkendu, nechal mne doma ve stavu naprosté neschopnosti čehokoliv. A v neděli ráno si při snídani se slečnou sedl na mobil.

Jsem velká masochistka. Nepoložila jsem. Ačkoliv jsem se nedokázala ani nadechnout, poslouchala jsem jejich rozhovor u snídaně. Změnili hotel, abych je nenašla. Nic víc. A tak jsem dlouhé minuty držela ten telefon u ucha a hltala každé slovo. Poslouchala jsem, jak klapou podpatky slečny v jakési chodbě, jak si přivolávají výtah, jak jí líbá a vypráví, co s ní udělá hned, jak se za nimi zavřou dveře pokoje. Jeden sex na rozloučenou. Když zasouval kartu do zámku pokoje, zavěsila jsem. Rvalo to každý kousek mě a já jsem na podlaze našeho bytu pomalu umírala. Umírala moje naděje. Ale neumírala moje zvrácená láska.

I přes to, jsem jej vyhlížela za pár hodin z okna.

Když vešel do dveří, mlčela jsem. Vztekle se věnovala kuchyni a nemluvila. Mrkala jsem divoce očima, aby z nich nevyhrkly slzy a rty měla jsem stažené do úzké linky, aby se nekroutili v bolestném šklebu.

Přišel a objal mě tak, jak to dělával vždy.

A já se mu zhroutila do náruče, vzlykala jako malé děvčátko a znovu ho prosila. Prosila jsem, aby to přestal dělat. Prosila jsem, aby mi to srdce už nerval na tisíc kousků. Zvedl mne z podlahy a stejně tak, jako vždycky, odnesl do napuštěné vany. Svlékl mne, klekl si k vaně a pod horkou vodou mě hladil. Utíral mi slzy a šeptal. A já byla zase v bezpečí. Zase jsem čekala, až mne odnese do postele, pomiluje mne a až v klidu po dvou bezesných nocích usnu v jeho náruči.

Moje drahá. Ty vzpomínky jsou kruté. Bodají do mé kůže jako bys vzala jehlu a s intenzitou mi ji zapichovala všude, kam to jen jde.

Napustila jsem si vanu.

Rozhlížím se po bytě. Prázdno. Pusto. Není tu. Zůstala jenom ta bolest ze vzpomínek. Zůstal jenom pocit hořkostí a tisíc otázek v mojí hlavě.

Byl to ten den, kdy si mne přestal vážit i jako matky své dcery, nebo to přišlo později?

Mobil stále mlčí. Odpověď nepřichází. Zachvacuje mne strach z toho, co zase vymyslel. Nevěřím mu.