...pravda...

Moje drahá přítelkyně.

Dnešní den mne opět ujistil v tom, kolik věcí v životě člověka nakonec bývá jinak, než si on sám myslí.

Chtěla jsem tu slečnu, kvůli které ON odešel, nenávidět. Opravdu jsem chtěla.

Dokonce jsem se o to snad i několik měsíců snažila.

Uf.

Vidím svůj výraz, když jsem se konečně dopátrala toho, která to je. Krátké řádky, kterými jsem zahlcovala její mobil, byli, když to vezmu zpětně, opravdu sprosté a hysterické. Nevím, jestli se tomu dneska divím nebo mi to stále přijde normální. Dělala jsem všechno pro to, abych zachránila svůj život. Svojí rodinu. Bojovala jsem o JEHO přítomnost. O šanci pro nás všechny. Volala jsem. Možná hlasitěji, než je v normě. Těžko dneska říct. Prostě jsem křičela, prosila i šeptala. Kopala jsem kolem sebe v zoufalé naději, že zasáhnu do toho správného místa, kde si konečně všimne, že existuji. Že jsem. Že pláču, volám, zoufale zachraňuji něco, k čemu se on přeci musí připojit jinak to, nemá smysl. Ale on se nepřipojil. Jemu to bylo jedno. Z povzdálí sledoval mé chabé snahy, moje kopance a slzy a jenom se smál.

A tak jsem, moje drahá, sebrala poslední sílu, která mi zbyla a rozhodla se, že se smířím se vším, co můj život přináší a naučím se žít bez něj.

Proč si nevybíral poštu od mého právníka? Proč to v něm evokovalo jenom touhu po tom, aby se mi začal vracet zpátky? A tak střídal manželské lože a lože, které s ním již dávno sdílela slečna. A tak si přicházel a odcházel, jak se mu zachtělo. Tak mi bortil každým svým objetím, moje rozhodnutí, odejít. Pokaždé, když se na pár chvil vrátil, aby mne vynesl z horké vany a položil na postel proto, aby mne pomiloval, jsem se vrátila zpátky do té zoufalosti. Pokaždé jsem doufala, že už je to ta chvíle, kdy zůstane. Kdy už neodejde. Usne vedle mne a já ráno nachystám snídani tak, jak to přeci bývalo.

Nechával mne vstát, oklepat ze sebe špínu, začít se smát a pak přišel a srazil mne zpátky. A znovu s bouchnutím zavíral dveře bytu a já se plazila po luxusní podlaze, obklopena leskem. Cítila jsem každým kouskem svého těla jeho vůni a nechtěla se už nadechnout. Bála se vyvětrat poslední co mi zbylo po jeho návštěvě. Už jsem nemívala ani slzy. Jenom moje tělo, pokroucené v křečích. Místo úsměvu ten podivný škleb. Jako bych měla revma. Jako by se moje končetiny, už nikdy neměly narovnat.

V zoufalé snaze uniknout před svou vlastní bolestí, jsem i já začala utíkat za sexem. Bože....co čekal? Že mi po jeho odchodu bude stačit, když si mne jednou v týdnu přijede udržet v něčem, co neexistuje? Že budu ve svém mládí a slzách, každý večer sledovat z okna parkoviště a doufat, že se zastaví?

Jak vtipné. Mne, jeho právoplatnou ženu, podváděl s milenkou proto, aby milenku nakonec podváděl se svou vlastní ženou.

Vždycky tohle uměl. Vždycky uměl takhle zamotat životy lidí kolem sebe a řídit si je tak, jak to vyhovovalo jemu. 

Přestávala jsem kopat. Mlčela jsem, aby znovu přišel. Jeho pravdy a jeho nepravdy.

A jednou to prasknout muselo.

Seděla jsem s přáteli v hostinském zařízení a zrovna upila první doušek z cola-rum, když mi zazvonil mobil. Viděla jsem její číslo na displeji a myslela si, že je to omyl. Ovšem nebyl. Ovšem, slečna si chtěla domluvit schůzku. Hned. Souhlasila jsem. Chtěla jsem, ostatně jako vždy ve svých pátráních, vědět pravdu. A ona taky. Jen se mi nezdálo být dobrým nápadem, jet hned. Sejít se v emocích. Sejít se, když je doma s ním a mají moji dceru. Radila jsem jí dobře. Jestli zjistí, že chce sejít s jeho ženou, budou jí čekat nepěkné věci.

Jen pár minut na to, když jsem už kráčela ke svému vozu, volala znovu. Hystericky plakala a mezi vzlyky vysvětlovala, jak jí ve spodním prádle vyhodil před dům za to, že se semnou spojila. Měla jsem v tu chvíli o pět let víc zkušeností. Na rozdíl od ní, jsem to už mockrát zažila. Na rozdíl od ní, jsem už byla připravená na to, že tohle přichází. Nasedla jsem do vozu a zamířila zachránit slečnu, díky níž se mi zhroutil můj svět.

Věčné sinusoidy.

Prosil nás obě.

Odpuštění.

Píšu ti moje milá ve chvíli, kdy jsem položila telefon. Ještě mi tluče srdce. Ještě mám zpocené dlaně a prazvláštní pocit. Jedno kulaté razítko mi změnilo život a já jsem se slečnou právě teď ukončila hovor, který jsme obě vedly v čistě přátelském a smířeném tónu. S tou slečnou, která žije můj život. Kterou moje dcera oslovuje stejně jako mě. Která usíná vedle NĚHO.

Jak jsou věci jiné, než si člověk na začátku myslí.

Jak nenávist mizí, mění se ve zvláštní pocit smíření se.

Objímám pana Pilíře. Temnota mizí. Tlukot srdce ustává.

Jako by tu byl vždy. Jako by to, v čem dneska žiji, bylo i před léty. Jako by ta temnota byla jenom snem, ze kterého jsem se jednoho krásného dne probudila. Vím, co bych MU dneska napsala. Další řádky, které by nikdy nečetl. Kterým by nikdy nedokázalo jeho zkamenělé srdce naslouchat. Které by nikdy nepochopil. Další výkřik do tmy. A otázky, na které nikdy nenaleznu odpověď.

Možná, kdybych je zabalila do hedvábí a on je mohl koupit. Kdybych nasadila cenu, snad by pro něho byly dostatečně zajímavé.

Tolik času uběhlo. Tolik týdnů ba dokonce měsíců od toho, co ses naposledy díval do mých očí a objímal u toho moje nahé tělo. Tak je dnes všechno jiné. Složitější? Jednodušší?

Nedíváme se jeden na druhého. Doufáme, že tak přestaneme vzpomínat? Nebo v to doufáš ty? Nikdy nemáš chvíli, kdy by ses zastavil, kdy bys usínal a alespoň jedna jediná myšlenka patřila životu, kterým jsi žil?

Nikdy nemáš pocit, že náš život nebyl zase tak černo černý? To už vždycky myslíš jenom na to, že jsi prchal z domu od uplakané a zoufalé ženy? Nikdy už si nevzpomeneš na smích, který naše dny také přeci provázel?

Já se často zastavím. Já často pohlédnu z okna, abych se zamyslela a zavzpomínala na dny, kdy jsem z něho vyhlížela tebe. Kdy jsem sledovala, jak vynášíš nákup a běžela tě čekat k výtahu, abych ti vtiskla manželský polibek. Protože já jsem na tebe čekala ráda. Já jsem bez tebe nemohla žít i přes to, že jsi stále odcházel. Opouštěl jsi mne na noci, které jsem pak měla plné slz. Opouštěl jsi mne na dny, kdy jsem stála u okna a doufala, že když budu vyhlížet tvůj vůz, nakonec přeci jenom přijede. Doufala jsem, že když budu volat pořád dokola, nakonec to přeci jenom zvedneš, a když uslyšíš můj hlas, vzpomeneš si, že mě máš. Že existuji a že máš být semnou. Tam, kde jsme si s láskou budovali domov. Tam, kde jsme se společně rozhodli, že chceme žít, kam jsme přivezli naší dceru.

Co ještě dneska žádám?

Jenom potřebuji vědět, jestli na to někdy myslíš. Jestli si někdy ještě vzpomeneš na to, že jsem byla tvojí ženou. Potřebuji proto, abych mohla uzavřít tuhle podivnou kapitolu svého života vědět, jestli jsi mne opravdu, alespoň na chvíli miloval nebo jestli to byla jenom jedna velká lež. Potřebuji vědět, v čem jsem to žila. Kde byla pravda. A kde už jenom můj sen o krásném, společném životě. Musím to vědět, abych při usínání nemusela přemýšlet. Musím to vědět, protože je pro mne důležitá pravda, kterou s tebou tak těžko rozeznávám od lží. Abych mohla vrátit sama sebe do normálního života a přestala žít v té podivné, imaginární bublině, kterou jsem si vytvořila ze své vlastní bolesti a lásky k tobě. Potřebuji udělat tečku na konci věty. Jak dalece velká to byla lež? Jak dlouho jsem žila v pravdě a od jaké chvíle to bylo jenom o mojí mysli, která odmítala přijmout konec?

Nikdy, ani po mém boku, sis nepřestal žít svůj vlastní život. Nechci usínat s otázkou, jak dalece sis mne nevážil. Chci, aby to všechno konečně skončilo. Chci jít konečně dál svým vlastním životem, do kterého ses rozhodl, že už nemůžeš a nechceš patřit. Chci dostat šanci na normálnost a zkusit zapomenout na ten oslňující lesk po tvém boku. Chci zapomenout chuť slz, které mi kanuly po tvářích příliš často. Musím své srdce oprostit od všeho spojeného s tebou, abych už dál neumírala ve svém vlastním těle.

Je láska pomíjivá? Dokážeme opravdu v jedné vteřině milovat a ve druhé nenávidět?

Oba máme svůj život. Jen potřebuji vědět, kdy skončil ráj, a začalo peklo. Vždycky jsem chtěla víc, než jsem mohla mít. I to jsi na mě tak nenáviděl?

Moje milovaná. Spousta žen se ve mně ukrývá. Ale všechny se shodnou v jednom. Vždycky musím najít pravdu.