...nenávist...

Moje drahá přítelkyně.

Mé poslední dny jsou takové, že marně hledám jejich charakteristiku.

Únavné. Snad.

ON opět tasil své největší zbraně a já opět nedokáži pochopit proč.

Otázky v mé mysli se navršují, až mám často pocit, že mi musí prasknout.

Zatímco mne naprosto rozčílil tím, že si z bytu hodlal odnést pitomý odšťavňovač a ještě mi to oznamoval způsobem sobě vlastním, vůbec mi nepřišlo na mysl, že by mi ještě mohl něčím ublížit.

Láska, jak jsme spolu již tolikrát řešily, my dvě, zklamané ženy, se změnila v ochod o domácí spotřebiče. Tak už to bývá. Ale že přijde tohle, o tom se mi nezdálo ani v tom nejdivočejším snu.

Moje milá.

Dohadovala jsem se s NÍM v krátkých řádcích o kravinách a ON si mezi tím odnášel z bytu můj počítač.

Můj život a práci, za rok a půl zpátky. Je to pryč. Prostě si to odnesl a já mám jen chabou šanci na jakékoliv odvolání. Odvolávám se, ale nikdo u něj ten přístroj přeci nikdy nenajde.

Informace, které pro mne byly vzácné a důležité si teď pročítá člověk, kterému nenáleží.

Který s nima nemá už měsíce nic společného.

Má tak úžasný pocit z toho, že mne má zase na kolenou? Sedí u stolu, hrabe se v mém já, čeká na příchod pánů policistů a chechtá se mi, jak jsem bezmocná.

Moje milovaná.

Vracím se zpátky do dne, kdy jsem jej potkala. Do chvil, kdy mne zahrnoval luxusem a vším co bylo i nebylo třeba. Do dnů, kdy ze mne udělal popelku. Držel mne v náručí a šeptal, že jsem jeho vršechno. Kde se to změnilo? V jaké chvíli jsem začala být tou největší špínou, jak dnes píše?

Moje milá, naprosto rozčíleně jsem mu napsala, jestli si ho máčí v savu, když s takovou špínou, kterou pro NĚHO dneska jsem, měl ještě před pár týdny sex.

Nedržela jsem mu přeci u hlavy zbraň. Nevydírala jsem ho, že jestli mi to neudělá, použiji proti němu veškeré informace, které mám. Přijel dobrovolně. Dobrovolně mne líbal, dobrovolně poklekl mezi má stehna.

Dnes jsem lůza, se kterou nechce mít nic společného.

Na otázku proč, mohu jen těžko někdy naleznout odpověď.

Zase dokázal moc, kterou nade mnou bezmezně vládne. Zase mě rozklepal strachy o sebe sama, o to, co zmizí z bytu příště. Dostal mne do kouta.

Ale já neprosím.

Na jeden život jsem už použila tolikrát slova, ve kterých byly jasně patrné prosby, že mi to slovo dnes jde vyslovit jenom těžko.

Chce-li boj, mohu mu poskytnout tolik bitev, po kolika jeho srdce touží. Na konci sečteme oba ztráty. Už mi ale nemá co vzít. Jen ta duše. Ta je poslední dny prostoupena tak obrovským vztekem. Takovou zvláštní bolestí, že je to i pro mne velmi těžko popsatelné. Připravil mne o majetek. Dobrovolně jsem odešla s málem, abych měla šanci začít znovu a bez sinusoid. Abych ještě dostala od života šanci na normálnost, která se leskne jinak. Nebije do očí. Už zanechá jen další rány, další otázky a zoufalost nad tím, jak člověk, kterého jsem milovala, bez kterého jsem sse jen velmi těžko učila žít, po nocích spřáda plány, jak mi co nejvíce ulbížit. Kde ještě tnout, které místo je ještě dostatečně živé na to, aby doněho mohl přisypat sůl a já se tak kroutila v bolestných křečích a na konec ho znovu, jak je to pro něho důvěrně známe, začala prosit, aby to už nedělal.

Upsala jsem svůj život ďáblu. Milovala jsem jej. ON pro mne byl vším, čím jen mohl být.

Láska se změnila v nenávist. Nechal mne, abych začínala zapomínat to hezké. Abych v jeho očích přestala vidět dobro. A naučil mne, že člověk musí bojovat.

Milovala jsem zlo. Milovala jsem jakýsi paskvil vytvořený z luxusu a lží. To nebyl život. Přežívala jsem v slzách a ve vlastních představách něčeho, co jak dnes vidím, nikdy neexistovalo. A nikdy jsem neměla víc sil pro boj, který mne čeká, než dnes .

Tou bolestí, kterou mi uštědřoval každým svým odchodem. Tou nevšímavostí nad mými prosbami a snahou o to, udělat ze mne jiného člověka, než jakým jsem, ve mne objevil stejnou zlobu, kterou on sám vlastní. A já dnes tasím stejné zbraně, jaké ON používá již léta. Já se s ním dnes vydávám na bitvu, pro kterou mne ON sám léta připravoval.

Vždycky mne učil, e mám lidem vracet to, co mi oni sami dávají. Ať už mluvíme o dobru nebo zlu. O lásce, nebo nenávisti. A já jsem dnes ubitá bolestí. Tolik políčků mi uštědřila, že bylo těžké ovázat všechny rány. Ale ačkoliv jsem znavená, znechucená a zoufalá nad tím, jak těždé je žít, když mi neustále hází klacky pod nohy, jsem dost silná, abych se vydala na poslední cestu spojenou s NÍM.

Věřím, že zvítězím. Nad NÍM a nakonec i sama nad sebou. Věřím, že na konci téhle cesty mne čeká víc, než jen jedno malé vítězství.

Konec zvrácené lásky. Dospělost. Ukončení naivity a věčného hledání dobra tam, kde svou podrážku nikdy do prachu neotisklo.

ON.

Člověk chodící po světě a ničící světy lidí, které potkává. Jdu proti němu bojovat v boji, který jeden z nás nemusí přežít. Čí duši to nakonec zabije? Mojí nebo jeho?

Nenávist.

Mám ji tolik.

A dokáži to jemu i sobě. Nezle beztrestně chodit po světě a jenom ubližovat. Nebo lze?