...postavíme dům...

Moje drahá přítelkyně.

Snažím se dnes do svého nového počítače, který mi přistál na stole naházet všechno, co mi zůstalo v těch nejstarších a jen na půl funkčních přístrojích co se doma povalují. Doufám, že tak zachráním alespoň kousky toho, o co jsem přišla. A tak se zase hrabu v minulostech. Těch blízkých i těch vzdálených.

Nacházím věci, ve kterých se ztrácím i nacházím.

Slova. Můj život je hodně o slovech. O dlouhých psaních i krátkých řádcích, ve kterých čtu sliby, prosby, omluvy. Ve kterých je sama píši.

Tak spoutaná JÍM.

Každé psaní starších dat, určené jenom jemu.

Prohrabuji se ve starých elektronických poštách, abych se zbavila těch nepotřebných, a nacházím kus svého života. Ten po JEHO boku i ten po JEHO odchodu.

Někdy není špatné si zavzpomínat. Usednout a s pokuřováním slimky si v hlavě probrat, díky komu jsem dnes tím, kým jsem.

Našla jsem řádky, které jsou plné emocí i her.

A dnes večer se chci věnovat hrám.

Pan Dům.

Pan Dům a řádky, které mezi námi běhaly. Moje šílenost a jeho touha po mé tělesné schránce. Nikoliv po mě samotné.

Zrak mi padl na něco, co jsem psala já jemu.

-

Vůně vyprchala...ale zůstala v hlavě. A myšlenek běhá tam taktéž tisíce. Touha je potvora když se usadí na člověku. Těžko s ní bojovat. A tak s úsměvem snažím se pochytit každý kousek toho, co mou hlavou letí. Chachaaaaa. Zdrhám před tou lůzou, co se nazývá muž již spoustu měsíců. Snad záměrně vybírám slabé kusy, abych měla jasnou nadvládu, která přišla po tom, co jsem po léta žila v čistém poddanství.

A teď si vládne tento mladý pán nad mou touhou.

Žádná lůza. Muž s velkým M. Nenápadný a mne práskl do očí. Tichý a já v jeho přítomnosti slyším, jak jeho tělo křičí. Nezdálo se mi to. To proto toho tolik v hlavě. Chci víc. Poznat každý kousek a každý kousek dát mu ochutnat. Chci, aby mne držel a měl zvrhlou chuť si semnou hrát. No a tohle psaní? Jen pro pěkný podvečer. Jen proto, aby věděl, jak krásně je při myšlence na něj, jedné mladé paní.

-

Já a moje hry. Hry, které přišly po JEHO odchodu. Jako bych potřebovala všude kolem sebe rozsít tu obrovskou bolest. Dostat se pod kůži a zraňovat. A nechat se zraňovat v naději, že každé další říznutí bude snad hlubší, aby zmizelo to, jak přesným a hlubokým tahem projel skalpelem po mé kůži ON. Nikdo ho nemohl předčít. A tak ve víru své nedokonalosti, zhroucená a zmenšená tím, jak mne zadupal do země. Jak ve mne vypěstoval pocit, že bez NĚJ nejsem a nikdy jsem nebyla nikým, snažím se dokonalou být.

Dokonalou milenkou, moje drahá.

Najdu pár minut vždy, když jsem o ně žádána. Dokáži se na ně usmívat, i když to ve mně řve a krvácí. Procházím s nimi společností, i když bych chtěla s bouchnutím zavřít dveře a zase se chvíli plazit. Po té luxusní podlaze, kterou jsme spolu vybírali. V bytě, kde každý kout připomíná život, kterým jsem mohla žít.

Nevzdávám se. Nazouvám lodičky, kreslím na potemnělé oči radost. Zakrývám bolest make-upem a odcházím z domů. Sedám do vozu, zapálím si slimku a plna chtíče vyjíždím vstříc dalšímu dobrodružství. Dobrodružství, ve kterém jsem vtažena do prázdné místnosti. Kde se na mne vrhá a strhává ze mne oblečení, aby sám sebe vzal do ráje. Do ráje, ve kterém drží pevně moje vlasy a prohýbá mne, aby se mohl podívat na dolíčky nad mojí zadnicí.

To je ta dokonalost moje milá, kterou jsem alespoň chtěla být.

Být dokonalou ženou se mi nikdy nepodařilo. Být dokonalou milenkou, snad tisíckrát.

Umím si i hrát.

A pan Dům? Jak slastné chvíle zažila jsem v jeho náručí. Jak moc o něm ještě mohu psát. Vykasal sukénku, zmizel. Aby se znovu vrátil, protože potřeboval stejného hráče, jakým byl on sám.

A já jsem často ještě malou holčičkou, choulící se v koutě, ale umím být i vším, oč mne požádají.

Já a moji muži.

Já a moje neumírající naděje, že jednou budu usínat bez myšlenek na NĚJ.

A na všechny chvíle, které mne provází každým dnem. Na všechny muže, kteří se zastavili, aby si ponechala sladkou příchuť vítězství.

Moje drahá, tušil někdo z nich, kolikátý je ve frontě před mým domem?

To já vítězím.