...stmívá se...

Na plotně bublá oběd. Poslouchám song, který mi poslal včera můj pan Pilíř.

...ještě není tma, ale stmívá se...

...není kam jít, i když bylo by na čase...

Jak on umí dokonale poslat slova, jež jsou tak pravdivá.

Ještě není tma, ale stmívá se.

Nejsem na kolenou, ale pomalu klesám. A otázky přibývají.

Opět tasil nejsilnější zbraně. ON. Pán tvorstva. Řídící všechno a všechny a já, která se už tolik měsíců řídit nenechám. Zná moje slabosti. Ví, jak se dokáži klepat strachy. Ví, jak mám knedlík v krku, nemůžu jíst, jak se budím v noci zpocená a nemůžu znovu usnout. Tolikrát u toho byl. Tolikrát mne z toho rádoby zachraňoval. Viděl mne tolikrát na kolenou. Plačící a prosící. A zná mne, jako mne nezná nikdo na tomto světě. Zná mě bolavou a zoufalou. I dnes ví, že sice stojím s kamennou tváří a nedávám znát žádné emoce, ale ruce se mi klepou a ta malá holka, která se strachy choulí v koutku se klepe, jako čerstvě narozené štěně. Ví to. Proto to dělá.

Vím, že ulehá do postele a představa mých rukou, jak nedokáží uchopit ani telefon a vytočit číslo, protože nedokáži zastavit jejich třes, mu kouzlí úsměv na tváří. ON. A jeho dobře schovávané zlo.

Milovala jsem ho. Milovala jsem ho vším, čím se jen milovat dá a dnes tu sedím a přemýšlím, jak je to možné.

Moje drahá.

Tak dlouho jsem necítila žádný jeho dotek. A dnes to byl opět ten, který jsem nenáviděla. ON. Jak to dokonale umí, mne udeřil ve chvíli, kdy jsem v náručí držela naší dceru. A tak mne čeká další koloběh. Policie, lékaři.

Po jeho odchodu jsem držela slzy, jak nejdéle šlo. Ale nakonec přeci jen musely ven. Seděla jsem tak uboze na kuchyňské lince a plakala. A ptala se zase na tu samou otázku, jako už měsíce. Roky. Proč.

Nebojím se. Ne o sebe. Bojím se o svou dceru. Co se jí dneska bude zdát? Nebojím se zítřků. Bojím se včerejška a všech dní před tím, toho, jak mne stále dostihují. Ve chvíli, kdy si myslím, že jsem daleko za tím, přijde něco, co mne vtáhne zpátky. A já tu sedím. A já se klepu. Já chci na všechno zapomenout. Bojím se snů, ve kterých se mi zdá o tom lesku. Ve kterých HO vidím zase tak, jak to bývalo. Veselého, milujícího. Každý den se snažím ho nenávidět. Každý den se snažím smazat každou hezkou vzpomínku na dny, které jsme spolu trávili. Abych dokázala vidět jenom to zlo. A každý den vidím svojí dceru a vím, jaké to bylo, když jsme společně čekali na její příchod. Vím, jak mne hladil po rostoucím břiše.

A kdo tu byl dnes?

Kdo dnes zvedl ten loket a udeřil mne jím do tváře? Co to bylo za člověka? To přeci nebyl ten, kterého jsem si vzala. Nebo byl a já jsem byla slepá?

Myslela jsem si, že miluje naši dceru. Jak může, když ji držím v náručí?

Každý kout je tu ON. Každý kout a každý můj nádech. Vůně bytu, kde jsem zažila, ráj i peklo. Vůně domova, kterou tak nenávidím.

Brzy to tu opustím, moje drahá. Brzy to tu opustím a budu budovat znova. Nový život. Já, moje děti, můj pan Pilíř, maják ve tmě. Mám strach, ale vím, že vůně nového mi poskytne můj vytoužený klid. Ještě mne čeká dlouhá bitva. Bitva o mojí dceru, kterou nevzdám, kdybych v ní měla padnout. Ona je to jediné, co za to stojí.

Vykoupení ze pekla.

Ještě není tma, ale stmívá se.

Dokážu to rozsvítit?