Nasimuzi | ...když usnu, začne se mi zdát...

Moje drahá. Začínám se o sebe bát a to se nestává moc často.

Včera jsem celý den nejedla, a když jsem si vyrazila sama se sebou na rychlý odpočinkový výlet do sousední vsi, abych navštívila Ženu v jejím novém zaměstnání a objednala si tam konečně kousek jídla, udělalo se mi cestou tak zle, že jsem byla schopná pouze dojet domů a ulehnout. Jako už tolikrát, zmizela potřeba spánku a tak jsem se do půl třetí hrabala na internetu v nábytku a talířích a zkoušela být nadšená z toho, že mne zase čeká začátek. Začátek od vidliček. Jako už tolikrát, naskládám do papírových krabic svoje osobní věci a věci dětí. Nic víc. A půjdu. Okamžik, na který jsem čekala. Okamžik, který jsem věděla, že nastane. Přesto jsem netušila, že mě tak položí. Už dnes vím, jak budu poslední v bytě před odchodem stát sama uprostřed a plakat. Stěhovala jsem se mockrát. Ale tento byt byl domov. Opravdový domov s jeho vůní. Každá podlaha tady je pokropená mými slzami a každá zeď dýchá smích můj i smích mých dětí. Všude je cítit vůně mě a jich. Všude je cítit kus duše, kterou tu nechávám.

A ON? Netuší. Pro svoje zlo, ukryté v každém kousku sebe, vůbec nikdy nedokázal vidět, že se ty zdi smějí. Že jsou plné života. Prvních kroků naší dcery. Prvního domácího úkoly mého syna. Prvního zakřičení ze spánku, když se oběma zdál špatný sen. A mě, jak se na půl spící ploužím k jejich posteli, abych je pohladila nebo vzala do náruče.

Neví to, protože u víc než poloviny zážitků nebyl.

Nebyl tu, když oběma dětem bylo zle. Když i mne sklátila jakási choroba a lezla jsem tu po čtyřech. Když se o nás starali cizí lidi. Zrovna v tu chvíli, užíval čtyřhvězdičkového hotelu. A tak ani nemůže tušit, co vlastně znamená domov. Nebyl jeho. Nenáviděl to tu, stejně jako nenáviděl mne, když zjistil, že nikdy nebudu poslušnou ženou, na kterou je zvyklí.

Otevřela jsem ráno oči, které byli plné slz. Zdál se mi příšerný a naprosto živý sen.

Vylezla jsem z postele, šla si uvařit čaj a sedíc na kuchyňské lince s hlavou schovanou v dlaních, schovávala jsem před panem Pilířem slzy. Už tak se o mne velmi bojí. Nechtěla jsem ho děsit víc a nechtěla jsem vysvětlovat, proč pláču. Jak by někdo mohl pochopit? Jak by někdo pomohl pochopit moje sny a můj strach, když nikdo neví, jak to tu všechno doopravdy bylo? Možná to vyprávím. Možná, že je spousta historek nad lahví něčeho dobrého úsměvných. Často šokujících. Ale to, jaké to bylo, jak jsem se cítila a jak probíhali po jeho odchodu jeho návraty, vím jenom já.

A tak jsem se v tom snu dívala na monitor jeho pc, ke kterému vůbec netuším, jak jsem se dostala. A tak jsem sledovala na kameře, kterou umístil pravděpodobně už dávno, jak chodí po bytě a umisťuje další.

Nepochopitelný sen, ale tak hrozně živý, že když ho popisuji, klepou se mi ruce.

Přišla jsem za ním do svého domova a ptala se, proč to dělá. Smál se. Hlasitě a zle, tak jak to umí jenom on. Smál se díval se mi do očí a sledoval, jak se mi do nich derou slzy. A pak je začal všechny vyndávat a dávat do tašky. Stála jsem tam a dívala se na něj a zase jsem v něm viděla kousek toho dobra. A on ke mně přistoupil, stoupl si těsně přede mě, natáhl ruku a něžně mi sundával náušnici. Šeptal a pořád se díval na ty moje slzy. Sundával ji prý proto, že v ní byla také jedna kamera. Instaloval ji tam už před lety, když mi ty náušnice jako dárek kupoval. Stála jsem v jeho objetí, cítila tu vůni a teplo a nemohla přestat plakat. Setřel mi slzy svojí dlaní a usmál se. Přitiskl mne k sobě, jako bych měla za pár minut umřít a on si potřeboval nakumulovat kousek mě, aby nikdy nezapomněl.

Vzbudila jsem se uplakaná ve chvíli, kdy mi něžně do ucha šeptal, že nepotřebuje kamery na to, aby mne zničil. A pak se začal zase smát.

Už blázním, když se mi zdají takové sny?

Přestalo se mi klepat srdce, až když se vzbudila moje dcera a skočila mi do náruče. Nadechla jsem její vůně, pozlobila jí, že je skřítek a konečně mi šlo se usmát.

ON.

Jak dalece mne dokáže ovlivnit, jak dalece drží moji duši a pohrává si s ní tak, jak se chce jemu.

Bude to bolavé. Náročné a budu plakat a chtít utíkat. Až tu budu balit ty krabice, vím, že budu hledat každý kout, kde bych mohla být chvíli sama a pustit alespoň dvě slzy. Ale také vím, že to bude poslední tak hrozně sžírající bolest. Začnu znovu. Jinde. S novou vůní a moje děti do zdí vtisknou jiné úsměvy a jiné první zážitky. A tohle všechno jednou přejde. Přestanou se mi zdát sny, které mě v nocí navštěvují a o kterých dnes mluvím prvně. Ještě pár týdnů a ďábel zmizí. Spálí smlouvu podepsanou mojí krví a já rozsvítím sebe a svoje oči.

Těším se, až to zapijeme moje drahá. Velmi se těším. Přijedeš za mnou do naší vsi a naposledy vypijeme láhev šampaňského. A vím, co řeknu při prvním zacinkání skleniček.

-

Na nové začátky moje drahá. Na to, že dnes s bolestí upíjíme šampaňské, abychom si příště připili s radostí obyčejným sektem.

-