Nasimuzi | ...strach...

Moje milovaná přítelkyně.

Jako už tolikrát za poslední dva roky, nemohla jsem v noci spát.

Kolik se toho zase změnilo a otočilo za pár posledních týdnů. Zatímco ve chvílích, kdy ti začínám psát, bojuji ještě stále s podivně zvrácenou láskou k NĚMU, dnes bojuji s NÍM samotným. A s největší pravděpodobností to bude boj nejkrutější.

Zatím co se snaží donutit vlastní dceru, aby ho milovala tím, že mne před ní vrazí do obličeje svůj loket a řve na mě, utíká mu čas, po který by ho opravdu milovat měla.

Nedochází mu to.

A já?

Ještě pořád chodím. Ještě dýchám.

Ale síla dochází moje milá.

Zavřela jsem se teď ve své kanceláři a na moment si dovolila se zhroutit. Objímala jsem svoje vlastní kolena, povalujíc se po koberci a plakala. Pustila jsem si video, které mám pověšeno na sociální síti a několikrát se dívala na svou roční dceru, jak se hádá s NÍM.

Kým je?

Nikdy nebyl přehnaně milující manžel. Ale žili jsme. Spolu. Asi ne normálně, ale nám bylo normálně. A on se na tom videu směje. Umí to.

Jak rozdílný člověk od toho, co mne zase tlačil do výtahu, vyhrožoval a rval můj telefon z ruky.

A já už asi po sto tisící sama v sobě zkoumám, jak je to možné. To jsem tohle všechno za tou podivnou mlhou lásky neviděla? Všichni jste to říkali nebo jste v něm stejně jako já někdy viděli dobro?

Chybí mi jeho smějící se oči. Chybí mi chvíle, kdy i když už jsme spolu nežili, dokázal semnou sedět nad kávou a dokázal se smát. Chybí mi chvíle, kdy jsme si vyměňovali v krátkých řádcích historky o našem soukromí, kdy mi sděloval, jak jsou všechny milenky stejně k ničemu. Chybí mi ten klid. Byl to klid?

Ne, dnes už vím, že nebyl. Jen využíval času na to, aby mohl udeřit s o to větší silou. Jen se bavil mojí naivitě, že spolu dokážeme dítě vychovávat v klidu.

Když mě naposledy držel za vlasy a díval se mi do očí, aby mě vzápětí políbil, zahlédla jsem v nich něco, co v nich nikdy nebylo. Záblesk pomsty, která se do mne propalovala. Ale já doufala, že se pletu. A objetí, které následovalo, můj pocit smetlo ze stolu jako vždycky a všechno. Dokázal mne tolikrát praštit a za dalších pár vteřin u mě klečet, držet mi ručník na rozražené hlavě a prosit o odpuštění. Stejně tak dokázala prosit o odpuštění a s bouchnutím dveří za pár minut odjet za milenkou.

Která jeho tvář je ta pravá?

Dnes vím jistě, že to v těch očích byla pomsta. Počkal si na chvíli, kdy jsem měla pocit, že už nemůže přijít nic, že už mi všechno vzal a udeřil.

Zatímco se dobře baví v nějakém čtyřhvězdičkovém hotelu, já se tu klepu na koberci pláčem a neskutečným strachem ze zítřků. Bojím se. Bojím se, jako jsem se ještě nikdy nebála. Jeho slov, že mne prodá jako kurvu do Běloruska. Jeho očí, které metají tolik zla, že se před ním nedá schovat. Bojím se jeho odhodlání mne zničit.

Bojím se o svoje děti.

Jsem tím jediným, co mají. Já jsem ta, která vstává, když pláčou. Já jsem ta, na kterou koulí očima, jestli můžou ke mně do postele a jsem to zase já, kolem které se omotají, než usnou. Jestli se mi něco stane, rozdělí je. Nebudou vyrůstat jako sourozenci a už nikdy nebudou mít člověka, který jim pofouká koleno. Který si je vezme do postele, zatančí s nimi a bude se s nimi hádat, kdo vybírá další song. Možná kolem sebe budou mít lidi, kteří je budou milovat, ale už to nikdy nebudu já.

Jak by se někdo dokázal naučit mému synovi správně mýt hlavu, aby mu nekápla voda do uší ani do očí, protože to nemá rád. Jak by někdo mohl vědět, že nehty se mu musejí stříhat od malíčků, že když ho bolí hlava stačí si ho vzít do náručí a namasírovat spánky. Jak by někdo mohl vědět, že když moje dcera usíná, má ráda drbání na zádech. Že se bojí i mouchy a já musím hlídat, abychom žádnou v bytě neměli, protože jinak hrozně pláče. Jak by tohle všechno mohl vědět a dělat někdo jiný než já?

Nerada přiznávám svůj strach, ale vážně ho mám.

Vždyť už jsem to psala. Nemám víc, než je dva. Jsou můj život. Musím to zvládnout a oni musí být semnou. Jdu najít sílu, moje drahá.