Nasimuzi | :...sama...:

 Má nejdražší přítelkyně,

tolik tě zanedbávám, tolik zanedbávám naše psaní, přátelství i, proč to neříct, lásku... A tolik mi to je líto. Nezvládám, neumím to vysvětlit, ale přesto je to slovo nejvýstižnější. Nemám energii, dochází to, co by mě mělo v životě popohánět. Je to rozbité a já to neumím opravit. Neumím opravit sebe. Dostat se z černých myšlenek a posunout se kamsi vpřed. Ano, možná na pár hodin či dokonce dnů se mi povede na chvíli vrátit svoje já, když opustím svojí samotu, ale co pak? Co dělat když vím, že se samota vždy vrátí. Co dělat, když se jí bojím? A co když samotu potřebuju? Co dělat?

Jsou chvíle, kdy nevěřím v žádnou, natož v lepší budoucnost. Kdy propadám beznaději a ani úsměv dětí mě neumí rozveselit. Přežívám. Vstanu z postele, protože musím. Udělám snídani, protože musím. Jdu ven, protože musím. Žiju, protože musím. Sama.

Paradoxně mě svoboda svazuje víc, než manželství. Ne, nechybí mi věčné výslechy kde, proč a s kým. Nechybí mi sex z donucení. Nechybí mi věčná vůně zeleného údolí. Ba nechybí mi ani manžel. Chybí mi možnost odejít. Byť jen na chvíli, na večer, ale moci zaklapnout dveře a jít si užít pár hodin svobody. Možná schované za pozlátkem chvilkového opojení, spojené s pár skleničkami vodky a protančenými střevíci. Třeba by mě to brzy přestalo bavit, chybí mi ta možnost volby. 
Někdy mám pocit, že se zblázním, že nezvládnu přežít další den. 
Proč je mé "sama" tak definitivní? Proč moji přátelé nic nevidí? Proč nepřijde máma a nezeptá se? Toužím utéct...

Často přemýšlím, co se stane, když jednou v koupelně omdlím a bouchnu se do hlavy. Když usnu ve vaně. Nic. Ne, nemám strach o sebe. Nikdo si nevšimne a dvě malé děti tu se mnou budou žít. Jak dlouho? Bojím se i té představy. Kdo a kdy by na to přišel? Neumí telefonovat, zavolat pomoc, nedosáhnou ani k sousedům na zvonek. Ani by je to nenapadlo. A po mě by se těžko někdo sháněl. Proč taky...
Kdo by se postaral o mé děti? Další otázka, ze které mě mrazí. Jejich otec, který je chtěl do péče jen aby mě mohl ranit? Který se nezeptá co potřebují a přijede jen když se nudí? Bude se se slečnou stěhovat, ale v bytě dětský pokojíček nehledej. Proč by si je měl brát přes noc. Postarali by se o děti snad naši? Další absurdní myšlenka. Lidi, kteří si děti jedinkrát nevzali k sobě domů přes noc. Které musím týden prosit, abych jednou za čtvrt roku mohla večer někam vypadnout.

Musím bojovat dál a dál.

Ano, pan Pecka, či Básnička, jak chceš. Je tu a stojí při mě. Ale... Ale... Ale... Stále jich tu je příliš. Nemohli jsme si k setkání vybrat méně vhodnou dobu. Dva lidi, kteří k sobě patří, ale kteří spolu nemůžou být. Kteří nemají vyřešenou minulost a před sebou nejistou budoucnost. Nemají co nabídnout jeden druhému krom sebe sama. A přesto je to víc, než si může většina lidí představit. Vztah, který je vysilující i naplňující zároveň.

Nezbývá než věřit v sebe, že válka jednou skončí, že zase vyjde slunce a ... Bože cítím se tak sama.