Nasimuzi | :...je to rok...:

 Drahá,

o víkendu se tu objevil manžel... Po několika týdnech zase jedna z těch návštěv, kdy jsem se neklepala při jeho odchodu. Najednou už nejsem neschopná matka, která se mu mstí přes děti. Která je k ničemu nevede, díky níž jsou zaostalé, nic neumí a dokonce se neumí chovat k mužům. Ne, tentokrát vše proběhlo v klidu. Nebylo potřeba do mě kopnout a zasáhnout mě na nejcitlivějších místech.

Bylo třeba se vypovídat. Povědět mi o novém bydlení, kam se budou se slečnou v příštích dnech stěhovat. Tvářit se hrozně spokojeně a pyšně, pousmát se nad mojí situací. Položit jen tak mimochodem otázku, na kterou já sama neznám odpověď. Kdy se posuneš vpřed i ty? Nevím, nechci nad tím přemýšlet. Jsem ráda za to, co mám. Teď. Že můj pan Pecka přijde aspoň na pár dnů a já cítím zase tak nějak rodinu. Tenhle pocit mi chybí, ne pan ex, ale to, že někam patřím.
Ano, jsem vděčná. Je tu někdo, kdo dokázal ve mě zažehnout plamen, který byl poslední roky vyhaslý. Jsou chvíle, kdy jsem šťastná. Třeba se zase vrátí beznaděj, ale těch pár okamžiků mě vrátí do života. Naučila jsem se pokoře a radovat se z maličkostí. Naučila jsem se milovat se vším, co k tomu patří.

Je to rok... Rok od okamžiku, kdy pan manžel odjel na víkend pryč a již se nevrátil. Kdy začalo období ještě horší, než za společného soužití. Období obviňování, hádek, křiku, msty a nenávisti. Absolutní samoty. A přesto nelituji. Ano, udělala bych třeba něco jinak, ale nelituji toho rozhodnutí. Díky tomu jsem se přesvědčila o tom s kým jsem celé ty roky žila, jen se jeho pravá tvář dostala na povrch později. Tvář, kterou jsem v hloubi duše tušila, ale která mi v dobách mé poslušnosti byla ukryta. A já se neuměla bránit. Nechápala jsem kde se to v něm bere, nechápala jsem základní otázku... Proč?.Ani dvě děti nedokázaly spojit dva lidi, kteří si kdysi byli blízcí a najít společnou řeč. Ne. Žádná z dohod nevydržela déle než týden. A byla jsem to stále já, kdo se snažil vše řešit podobrém. Pro ty dvě děti, pro nic jiného. Vzal si vše co chtěl, auto, nádobí i utěrky. A stále jsem to byla já ta špatná. Bylo marné s tím bojovat. Jediné, po čem jsem toužila, aby zůstal tátou vlastním dětem. Nechtěl. Co kdybych pak měla volný večer, to nemohl potřebovat. Takovou službu mi přece nemohl udělat.
Přesto se rok s rokem sešel a zdá se, že jsme se přece jen posunuli. Už na mě neřve při každém setkání a telefonátu. Snad pomohla jeho slečna, snad si pár věcí uvědomil. Dokonce už u něj děti dvakrát spaly. Třeba jsem jen naivní a vše začne nanovo. Třeba jsem dnes jen pozitivněji naladěná než jindy. Nechci dělat ukvapené závěry. Umím si představt různé scénáře, jak ty veselejší, tak ty černé snad ještě víc, než kdy byly. Důvěra se po tom všem hledá těžko. Přesto to ve mě vyvolává naději.
Na začátcích se zdá být všechno snažší.
Teď, po roce, mohu teprve bilancovat. A víš co? Jsem na sebe pyšná. Zvládla jsem to se ctí. Ač si každý může myslet co chce, já mám svědomí čisté. 

Můj syn dnes maloval rodinu. Sám se rozhodl a maloval. Nejdřív mě, sebe, sestru a nakonec strejdu. Velký dům a auto nejen pro mně, ale i pro něj. Neřeší, že tu není táta, ale je mu líto, že tu není pan Pecka. Včera mu řekl, že ho má rád. Nečekala jsem, že by mohl přijít člověk, kterého si zamilují nejen moje děti, ale který se zamiluje především do nich. Který nikdy nezapomene dětem něco přivézt, byť maličkosti. Který na ně myslí a ony myslí na něj. Naplňuje mě tohle zjištění. Naplňuje mě ta harmonie, kterou zažívám, když jsme všichni pohromadě. Dodává mi to energii do dalších osamocených dní, kterých je bohužel stále více než těch šťastných. A tak doufám a čekám. Jednou třeba možná...

Ano, často bych ráda zvedla telefon a zavolala... Když mi je ouvej. Ale co říct? Jak to říct? Znáš mě dobře a víš, jaká jsem. Že neumím a nechci kazit ostatním náladu svými boly. Že nikdy pro mě nejsou tak důležité, jako starosti ostatních. Že jsem to vždy já, ta silná kamarádka, která pomůže kdykoliv někdo potřebuje. Vyhovuje mi tahle role silné ženy. Byť tam uvnitř se tak silná necítím. Pro někoho jsem a to je pro mě důležité. Problémy cizích mě odtrhnou od těch vlastních a to je asi to, co mi pomáhá a potřebuji. Vždycky jsem byla taková a vždycky budu. Stačí mi vědět, že tu jsi. Že kdybych opravdu potřebovala, mám komu zavolat a jsi jediná, kdo by mi opravdu pomohl. Ani nevíš, co pro mě znamenáš...