...rozumím Ti...

Moje drahá přítelkyně.

Tolik týdnů tu čekám na psaní od Tebe, že jsem už myslela, že nikdy nepřijde.

Ne, nezanedbáváš mě. I když neběhají řádky mezi námi tak, jak jsme byly zvyklé. I když si každý den netelefonujeme, abychom si spolu vykouřily jednu odpočinkovou cigaretu, vím, že jsi. A ani netušíš, jak já Ti rozumím. Ta samota je tak užírající, že Tě ochromuje. Ráda bys zvedla telefon a s někým alespoň mluvila, ale chybí síla. Tak ses s tím nechutným stavem sžila, že už nemáš sílu zkusit chvíli sama nebýt. A nakonec, cítíš se sama i přesto, že jsi někdy obklopena lidmi. Protože je to v Tobě. Protože tomu nelze uniknout.

Nakousla jsi téma o kterém se tak zoufale já sama bojím mluvit.

Samota. Kterou nedokážeme překonat, ani když budeme sedět v jedné místnosti. Protože to není o nás dvou. Je to o půlkách nás samotných, o které jsme přišly. Ať chceme nebo ne a ať už naše manželství byla jakákoliv, zapadala. Zapadala po léta tak, že si ani jedna z nás si nedokázala představit, že jedna polovina bude zase jednou chybět.

Tak nerada to přiznávám má drahá, ale i má samota je sžírající.

Ne, nejsem na tom tak jako Ty. Netrávím večery sama doma. Mám tu rodiče, bez kterých by se mi těžko žilo a je tu pan Pilíř, který vedle mne každý večer ulehá a který ráno odveze syna do školy, pohlídá dceru a miluje mne. A já jsem šťastná, že ho mám. Ovšem nic to nemění na té samotě ve mně. Na té polovině mého já, která není a bez které ať chci nebo nechci, se stále učím žít.

Jeden den to jde snadno a druhý se probudím a těžko se nadechuji. Jako bych prostě měla jenom jednu plíci.

Moje milovaná. Ty a Tvoje děti.

Čekám tu týdny na psaní od Tebe, a když přijde, sedím tady, koukám na monitor a čtu jej pořád dokola. A zoufale se o Tebe bojím. Je čas zvednout tu kotvy a vydat se na cestu ze vsi do města, protože tohle volání se mi zdá býti vážné.

Kdo by si vzal Tvoje děti? Moje milá to je něco, co napadá i mě. Ostatně, vždyť to tu čteš. O moje děti by se strhla nechutná tahanice, která by jim rozhodně nepřinesla nic dobrého. A Tvoje děti? Popravdě, pochybuji o tom, jak by se o ně někdo pral a vhání mi to do očí slzy. Každopádně Tě mohu ujistit, že bych je rozhodně nenechala samotné. Moje děti, Tvoje děti, naše děti. Musela bych sice koupit minibus na cestu do zoo, ale jisto jistě bych se nedívala na to, jak nemají s kým vyrůstat. Na to se můžeš spolehnout.

Víš moje drahá, nepřísluší mi jakkoliv komentovat Tvůj vztah s Tvým panem Peckou, neboli mým panem Básničkou. Je to o Tvém srdci a já to vidím jenom jako nezávislý pozorovatel. Moc se mi to nezdá. Pravda. Ale to je na rozhovor nad láhví pravých českých bublin. Ne na psaní.

Moje milovaná. Jsem s Tebou i když Tě zrovna nedržím za ruku. Jsem s Tebou, i když se tak jak píšeš, cítím sama častěji, než přiznávám. Tak snadno mi sáhnou na mé tělo. Muži. A tak nesnadno dosáhnou na mou duši. Nikdy se to nezmění. Jen já a mojí nejbližší ví, kdo jsem. A ví to ON? Krutost, která se kolem něho ovinula je dech beroucí. Mám strach. A teď mne nově děsí Tvoje řádky a to, jak moc jim rozumím.

Naše zvláštní láska nezmizí. Neboj se. Jen se točíme obě v tak krutě začarovaném kruhu a tak krutě z něho nejde vystoupit, že nás to ubilo až k tomu, že se zavíráme stovky kilometrů od sebe a bojíme se přiznat pravdu jedna druhé, protože tak bychom ji musely přiznat sami sobě.