...mír...

Moje drahá.

Čtu Tvé řádky a tiše Ti závidím. Co bych já dala za to, aby tu zavládl klid.

Naivně jsem si myslela, že kulatým razítkem nastane. Jak krutě jsem se spletla. Uběhlo pár měsíců a sedím zase na úřadě, abych s jakousi paní, která moji dceru viděla jednou a to z rychlíku, řešila právě svoji dceru. Od stolu se rozhoduje, co je pro ní nejlepší.

Běhají mi hlavou všechny ty měsíce, kdy jsem před NÍM klečela a prosila ho, aby zůstal s námi doma. Aby si všiml, že nás má. Vídával dceru i mého syna ve chvílích, kdy jsem jim oblékala pyžama. Každý víkend měl důležitou pracovní schůzku, na které se většinou nečekaně opil a nemohl se tedy vrátit domů. A já seděla a čekala. Dvě spící děti za zdí a já koukala z okna a doufala, že si to nakonec přeci jen rozmyslí.

Trávil víc času mimo domov. Ne pracovně.

Blondýna, zrzka, bruneta. Pokaždé bylo potřeba zachraňovat nějakou ženu. Nějakou cizí duši, která potřebovala pofoukat duši z rozvráceného vztahu, která potřebovala finanční pomoc nebo prostě jenom vyšukat mozek z hlavy. A on tak rád pomáhal. Že jsem doma seděla, s hlavou v dlaních a neustále tekoucími slzami po tvářích?

Přišel a vždy na to měl nějakou slušnou výmluvu.

A dnes je ten nejideálnější otec z nejideálnějších otců. To on k nim v noci od malička vstával. To on jim dělal snídani, to on s nimi byl, když byly nemocní? Přesně tak se tváří.

Bojuji s úřady, s ním a marně hledím do budoucnosti. A marně v ní hledám smíření, klid a úctu.

Za ruku mne drží pan Pilíř. Děti ho milují a on tak neskutečně miluje je. Díky za něj. Díky, že když se potřebuji opřít, stojí za mnou a já nepadám tak jak jsem padala dříve. Mlčky sleduje veškeré dění a mlčky čeká, jestli si dneska budu chtít povídat. A já teď tak toužím po chvíli samoty. Po chvíli, kdy usednu do vlaku, abych se přijela nadechnout městského vzduchu. Sama. Jen bych se prošla po nejoblíbenějších místech. Zavrtala se do zimníku a chodila. Odpočinula si. Sedla do zapadlé kavárny na kávu, vytáhla svůj všudy přítomný blok a napsala nějaký kousek ze své duše. Jeden den samoty. Jak by teď byl pro mne vzácný.

Těch otázek je teď ještě víc, než bylo před týdny, kdy jsem ti znovu začínala psát všechna tahle psaní.

Dívám se z okna na procházející lidi a vím, že každý z těch lidí si nese nějakou starost, nějaký celoživotní bol. Stejně jako já, stejně jako Ty. Jen jeden člověk, kterého jsem kdy v životě potkala má v očích stále to prázdno. ON. Moje milá. Poznala jsi HO. Mnohokrát jsi s ním seděla u jednoho stolu. Mnohokrát jsi s ním hovořila. Mnohokrát jsem Ti kvůli němu plakala do telefonu. Sakra. Kdo je?

Vzdala jsem pokusy o smír. Měla jsem rozepsané dlouhé řádky určené jemu, ve kterých HO znovu prosím o schůzku. Ve kterých ho jako už tisíckrát žádám o to, abychom si začali vážit jeden druhého, protože naše dcera si nezaslouží, abychom na sebe házeli tuhle špínu. Neodeslala jsem. Moje naděje na to, že je v něm alespoň trochu dobra, že jsem jej přeci tolikrát v jeho očích zahlédla, zemřela s jeho posledním dotekem na můj obličej.

Za poslední měsíce se mi změnil život od základů.

Jeden večer jsem šla spát jako žena čekající na svého muže a ráno jsem se budila jako rozvádějící se zoufale uplakaná žena, která má strach se nadechnout. A on jenom začal nakupovat kabelky v jiné barvě, protože JÍ sluší jiná než mě. Nic jiného se pro něho nezměnilo.

Bojuji sama se sebou. S umírající duší, která jako by se mi roztékala po celém těle. Často mne bolí jakýkoliv dotek na mou kůži. Pořád se mi zdají zlé sny a pořád se mi chce od toho všeho utéct. Trpím samotou, i když nejsem sama. Strachem z každého rána. Kdy to skončí? Chtěla bych vrátit čas. Chtěla bych alespoň jeden jediný den, kdy tu přede mnou bude stát a prosit mne o odpuštění jako to dělával. Abych mu řekla všechno říct. Abych mu mohla říct, že to bolí. Že mne to zabíjí. Že chci mír.

Co dělat dál? Existuje člověk, který mu mohl otevřít oči? Snažím se HO nenávidět a přitom se bojím, že mu jednou dojdou peníze, za které si může každého koupit. A že jednou zůstane sám. Dojde mu to pak? Dojde mu pak, že zlem nic nevyřeší?