...konce a Kuala Lumpur...

Moje drahá přítelkyně.

Dnešní den opět přinesl mnohé.

Můj život a jeho barvy.

Hned ráno, abych to měla za sebou, jsem odeslala velmi smířlivé krátké řádky JEMU. S informací, kdy si může vyzvednout dceru. Rozhodla jsem se ještě pro jeden pokus, jak spolu dojít ke smíru. Ovšem opět se to nesetkalo s absolutně žádným kladným výsledkem. A tak stále nevycházím z údivu, jak se prostě všechno mění.

 Zavřeli mojí restauraci. Tu, kam jsem chodila denně na oběd, kam jsem prchala vždy, když jsem nutně potřebovala chvíli samoty nad kávou na baru. Tu, kde jsem po léta trávila každý volný večer, která byla spojena s NÍM, protože jsem HO tam potkala.

V posledním večeru jsem seděla na baru na posledním panáku a dívala se, jak personál balí stůl, u kterého tenkrát seděl. U kterého jsme spoustu večerů seděli spolu.

Chtělo se mi pustit slzu. Mrazilo mne z toho. Měla jsem pocit, jako by mi všechno končilo naráz. Moje minulost a vše, co v ní bylo pravidlem, se uzavírá. A přede mnou je jenom prázdno. Dívám se dopředu a nějak tam nemohu zahlédnout nic, co by bývalo mým snem. Nejasné body, zamlžené v podivném oparu ze strachu. A já vím, že za mnou už není nic krom definitivně zavřených dveří. Není se kam vrátit. Musím do toho prázdna přede mnou udělat krok, ať chci nebo nechci. Ať je tam mlha nebo naprostá tma. Není jiné cesty.

Seděla jsem dnes v kanceláři a mezi prací přemýšlela nad podivnými konci, které provází neustále můj život. A do toho mi přišel krátký řádek od Kuala Lumpur.

Moje drahá. Pán, který mi ukázal lásku. Pán, který se zjevuje a mizí, jak se mu zachce. Který v jednu chvíli stojí uprostřed náměstí naší vsi a dívá se mi do oken, aby následně na týdny zmizel se právě po týdnech, kdy jsem od něho neobdržela žádné psaní, dnes ozval. V tu nejméně vhodnou chvíli. On. Který mne držel v náručí a přesvědčoval mne o tom, kým jsem bývala a kým jsem se stala po JEHO boku. On, hlavní důvod toho, proč jsem se nakonec rozhodla odejít z té barevné šílenosti opředené luxusem, ve které jsem žila. Tak, jak je jeho   oblibou, ve vteřině mne dokázal usadit.

Moje drahá. Dva roky po tom, co mne v té náruči držel, aby zase zmizel, mi napsal, že odešel od ženy.

A já seděla, zírala na ten monitor a nemohla ani polknout. To, na co jsem zase měsíce čekala, se dneska stalo skutečností. Dnes. Ve chvíli, kdy už je všechno jinak.

Jak jsou ti muži vtipní. Přemýšlím, co čekal? Že nasednu do vozu, vydám se směrem na jih a už ho nikdy neopustím? Nebo to byl jen tupý výkřik do tmy? Nebo zase odešel kvůli jiné ženě jako tenkrát a mě to stejně jako pře léty jenom oznámil? Všechny ty keci o tom, jak zrovna on chce být ten, který mne zachrání před zlem. Měsíce a týdny kdy jsem k němu prchala v naději stejné, jako když jsem byla malá holka. Ostatně, vždyť zrovna Ty to moje drahá moc dobře víš.

Jsem naštvaná. Neuvěřitelně semnou cloumá vztek. Co si pořád dokazují? Zjevují se, kdy se chce jim. Nikdy nejsou tam, kde jsou potřeba a odchází dřív, než si stihneš všimnout, že se na pár minut zastavili.

Dnes víc než jindy děkuji osudu za to, že se za chvíli otevřou dveře a vejde můj pan Pilíř. Je jediným mužem mého života, který vždy dodržel svůj slib. Je tady tak jak má být a nevypadá, že by někam šel. Učím se vedle něho žít a ne vždy je to jednoduché po tolika měsících, kdy jsem byla zvyklá na samotu. Jsou večery, kdy bych si ráda zalezla a nemusela s nikým mluvit. Ale je tu. A nelže. Nepoužívá žádné laciné keci o tom, jak nás čeká už jenom ráj na zemi. Nejsem pro něho jeho múzou ani ničím podobným. Jsem prostě jeho žena. A on je prostě můj muž. Žijeme si v naprosté obyčejnosti, která mne někdy ničí. Ale je hmatatelná. Každý večer si na něho mohu sáhnout, přitulit se, poprosit o pomoc nebo si jen povídat. A Kuala Lumpur? Nezbývá, než popřát hodně štěstí při hledání třetí ženy.

Teď se musím smát. Opravdu jsou to nízcí tvorové. I když....kým jsem já, když jsem mu tenkrát u Tebe zase uvěřila? Třináct krutých let. Ale dnes je zakončil a já neplakala. Já se po letech smála všem těm jeho slibům.

A co vím jistě je, že si musím vážit svých jistot.

Protože krok do prázdna by mohl v tuhle chvíli stát víc, než mám a než jsem ochotná dát. Vím, s jakými myšlenkami dnes budu usínat. Ale taky vím, co je správné.