...kruh...

Moje drahá přítelkyně. Čím starší jsem, tím větší mám pocit, že jsem narodila do špatné doby. Že nepatřím na tento svět.

Už několik měsíců nevycházím s údivu, jak jsou lidé zlí. Jak každý hraje svoje podivné hry na vlastním písečku, aniž by se ohlížel nebo přemýšlel nad tím, že může někomu zasadit ránu. Ránu, která mu může komplikovat život. Ba co hůř, která mu může udělat díru do duše. Kam zmizela obyčejná slušnost a důvěra, kterou někomu dáš?

A také se znovu musím pozastavit nad tím, že moje naivita a důvěra v lidi kolem sebe, nezná hranic a ačkoliv stále narážím, stejně se proti jedné a té samé zdi rozbíhám už po několikáté.

Víkend uplynul v pohodě. Holčička se vrátila od NĚJ nadšená a těší se na další návštěvu. Padá mi kámen ze srdce a doufám, že je to posun k lepším zítřkům. Určitě mi to nepřinese smír s NÍM. Na to už se stalo mnoho ošklivostí, které nemohou být překonány.

Ale snad to přestane konečně ničit jí.

Jak mne v poslední době běží hlavou spousta věcí, zapřemýšlela jsem se včera nad tím, co bych smazala ze svého života, kdyby šlo jen tak v mozku zmáčknout delete.

Moje milovaná.

Smazala bych to datum, kdy jsem usedala na bar a cítila v zádech šedo-zelené oči? Smazala bych ten den, kdy jsem zavěšena do svého otce vedla za ruku svého syna a kráčela uličkou, na jejímž konci stál a za NÍM se na mne šklebil ďábel?

Nedokáži odpovědět sama sobě.

Učím se žít obyčejný život. Každý den ráno, když otevírám oči, si znovu zvykám na jiný pohled. Každé ráno, když se sama na sebe podívám do zrcadla, se znovu sžívám s tím, že v mých očích chybí radost z čehokoliv.

Mám vztek. Moje drahá, jak dobře tohle všechno znáš a jak málo spolu o tom v poslední době mluvíme.

Taky máš často chuť hodit skleničkou proti zdi? Myslela jsem si, že to začne slábnout. Že čím déle bude trvat, tím menší bude vztek. Tím menší bude ta prázdnota ve mně a tím víc se v mých očích zase začne objevovat radost. A ono je to stále horší.

Vytvářím si vlastní imaginární svět, do kterého prchám, abych se zasnila a dokázala sama sobě, že to prázdno ještě lze zaplnit, že není věčné. Abych se pak vrátila zpátky do reality a cítila se zase o kousek prázdnější.

A kruh je uzavřený a nikde není kousku, kde z něho vystoupit. Motám se v něm a často mám chuť prostě přeskočit a prchnout. A ve chvíli, kdy mne ta touha ovládne, ochromí mne z druhé strany obrovský strach.

Je to stejné, jako jsi psala moje drahá. Samota. Samota, kterou cítíš, i když jsi obklopena lidmi. Za tebou jen trosky jakéhosi bývalého života a před tebou nic.

Chybíš mi moje drahá a chybí mi naše dlouhé večerní hovory.

Chybí mi pocit, že mohu někomu říct, jak se doopravdy cítím a že to bude člověk, který to nad lahví vína s někým jiným, nepoužije jako zábavnou historku pro společnost v dnešním večeru.

Jdu si zaplout na obláčku. Daleko od nechutné a prázdné reality. Někam, kde mé srdce ještě bije. Kde má duše ještě věří. Kde mizí prázdno a přichází radost. Kam má zlo přístup zakázán.