Nasimuzi | ...anděl...

Moje milovaná přítelkyně.

Děkuji Ti za včerejší den. Děkuji za večer, ve kterém jsem ti mohla zase říct, jaká je skutečnost. Děkuji za to, že tě mám, že jsem tě tenkrát potkala a že jsi mi zůstala. Ať se v mém životě dělo cokoliv, vždy jsi naslouchala. A obě víme, jak je takové přátelství v dnešním světě vzácné.

Psala jsem včera o kruhu, ve kterém se motám. Ve kterém se motáme obě už tak hrozně dlouho.

A ty sny, které se nám zdají.

Jak já ti rozumím, když píšeš, že se často z jedné noční můry vzbudíš a bojíš se znovu usnout.

Můj sen, který se mi zdál v dnešní noci, byl zvláštní. Neděsivý a přesto jsem se vzbudila naprosto ochromena strachem.

Stála jsem na ulici a dívala se, jak se ke mně blíží podivný cizinec. Vysoký, tmavovlasý, nepřehlédnutelný. Nevím, kde se tam vzal. Nevím, z jakého byl světa.

Mlčel. Jenom se mi díval do očí. Nemohla jsem se od nich odtrhnout a pod jejich pohledem se mi začalo klepat srdce. V jeho pohledu bylo odhodlání. Láska. Kde se tam mohla vzít? Vidím sebe, naprosto zmatenou, jak stojím na té ulici. Jak se mi podlamují kolena. Natáhne svou dlaň a pohladí mne po tváři. Jemným dotekem přejíždí po mé kůži. Zavírám oči a oddávám se pocitu bezpečí, které se mi rozlévá po celém těle. Stojíme tam věčnost a on se jenom dívá. Jsem zvyklá mlčet. Mlčení mne poslední dobou provází tak často, že i v tom snu nedokáži promluvit. Jsem to já. A přesto nejsem, protože začínám cítit radost. Nemůžu stát. Chytá mne do náruče a odnáší pryč.

Probouzím se ve chvíli, kdy mne pokládá na obrovské bílé lože. Na lože, kolem kterého svítí jedna svíce vedle druhé a na kterém leží černý šátek. Ještě těsně po tom, co otevřu oč do nového dne, cítím, jak mi tím šátkem něžně zavazuje oči. Jak mne poutá k pelesti a hladí po každém kousku těla.

 Já a můj imaginární svět? Co to bylo za sen? Proč mne dohání temnota ve mně?

Přemýšlím nad tím snem celé ráno. Dívala jsem se do zrcadla a marně v nich zase hledala radost. Kdy jsem jí tam viděla naposledy?

Ta chuť prchnout od všeho a od všech je obrovská.

V tom snu jsem to zase byla já. Jako by ten tajemný cizinec, kterého jsem nikdy ve svém životě nepotkala, byl mým andělem strážným a přišel mne zachránit před tou nicotou, kterou cítím. Jako by ve mně probudil minulost, které nelze uniknout.

Sedím a ve své mlčenlivosti si nechávám v ústech pomalu rozpouštět čokoládu. Dívám se na slunce za oknem, ale sladko v ústech hořkne. Slunce zapadá, protože zapadlo ve mně. Cosi mne tlačí ke zdi a já se nemohu hýbat. Těžko dýchám a dívám se na modré nebe s nadějí, že anděl přijde. Sestoupí z nebes a vezme mne pryč. Na místo, kde se probudím z děsivého snu, který žiji. Na místo, kde před sebou konečně dokáži vidět víc, než prázdno.

Od chvíle, kdy ON odešel a rozhodl se žít jiným životem, si nevzpomínám, že bych se probudila. Jenom v tom snu. Moje tělo zase cítilo touhu. Moje duše se vznášela. Ten cizinec byl tolik podoben tomu, v čem jsem žila.

Byl to jenom sen moje milá. Sen, ze kterého jsem hned po ránu zamáčkla další slzu. Jako už tolik rán. Vyděsil mne. Protože jsem v něm viděla sama sebe takovou, jaká jsem. Smutnou a bolavou. Neschopnou pohybu. Protože jsem v něm viděla sama sebe takovou, jaká jsem bývala. Oddanou. Naprosto oddanou všemu, co semnou hodlá dělat. Roztouženou a čekající na dobrodružství. Barvy mého života začaly příliš rychle šednout. Toužím po tom vdechnout do svých plic zase čertví vzduch a umět se zase smát. Minulost mne dostihuje ve snech i ve vizích do budoucna. A stále nevidím konec ani anděla. Natahuji ruce v naději, že mi do nich někdo vloží květinu štěstí, ale stále jsou prázdné. Jen pořád stejné cesty po stejných ulicích. Kolem pořád stejní lidé a ve mně stále stejný strach ze zítřků. Z toho, že se mé tělo už nikdy neprobudí.