...cesta z města...

Moje drahá přítelkyně.

Opět sedím ve vlaku a mířím ze vsi směrem k městu. A jako vždy, připadám si, jako by ze mne padal smutek. Smutek a tíha maloměsta a věčných očí. Desítky očí, které se mi opírají do zad a čekají na každou mou chybu, na každý krok, který učiním, a doufají, že bude vedle standartní dráhy. Jenomže co je vlastně standartní dráha pro lidi v maloměstě? Hlavně nevybočovat. Hlavně si obléknout kecky a džíny jako stovky dalších žen a nebýt vidět. Jsi-li vidět, jsi podezřelá.

Dívám se z okénka. Najednou ses mi tak zlehka dýchá. Čím víc se blížím k městu, tím jsem volnější. Tím se mi v očích víc objevuje radost, kterou poslední měsíce a týdny tak marně hledám pokaždé, když se podívám do zrcadla.

Těším se, jak se projdu ulicemi, usednu do zapadlé kavárny a vypiji si kávu. Těším se na lidi, které kolem mne budou proudit a pospíchat a já z nich budu čerpat energii. Energii, která jako by někam zmizela vždy, když usedám do vlaku a mířím zpátky z města do vsi.

A moji muži, kteří k městu neodmyslitelně patří, ať dělám cokoliv.

Těším se na setkání s Kostlivcem ve skříni, který mi jistě zase nalije do žil notnou dávku optimismu. Těším se na pana Pecku a jeho oči, které mne budou hltat a svlékat. A ještě víc se těším na jeho oči ve chvíli, kdy budu bar opouštět s tebou a on tam zůstane stát, aniž by dostal to, po čem tolik touží.

Já a moje hry. Já a moje hračky. Já a moje černo-černá duše.

Myslím na touhy, které se ukrývají ve mně. Myslím na anděla, na kterého jsem měsíce čekala, ale který nepřicházel.

Na Kuala Lumpur a jeho včerejší krátké řádky. Celý večer mi posílal songy, ze kterých mi patrně mělo dojít, jak důležitá pro něho jsem, jak jsem jeho múzou a jak mne miluje a život beze mne je pro něho příliš chudý.

Četla jsem slova těch písní. Zastavovalo se mi srdce stejně, jako se mi zastavuje posledních třináct let. Zastavovalo se mi srdce a já jsem zírala na monitor neschopna pohybu. Pár vteřin? Pár minut? Netuším. Vím jen, že jsem se v jednu chvíli zhluboka nadechla a v tom nádechu bylo tak obrovské pochopení.

Došlo mi, o co tu jde. Došlo mi, že jeho hry nikdy neskončili a že si myslí, že ani nikdy neskončí. Snaží se zase lapit mojí duši do svých sítí, aby ji vzápětí zraněnou z jejích ok vypustil zpátky do světa, aniž by se zajímal, jestli jí do ran nenapadá prach. Neovázanou. Holou a zoufalou, aby měsíce nedal zprávy o sobě samém a pak se zase zjevil za prvním rohem. Stále dokola. Kuala Lumpur a další sinusoidy, které provází můj život.

Moje drahá, uměla bych vůbec žít bez nich? Bez těch svých věčných nahoru-dolů-nahoru-dolů? Uměla bych žít tak, že půjdu a nebudu padat a vstávat?

A teď už jsem zpátky v naší vsi. Usedala jsem do vlaku, a čím dále jsem byla od města, tím více na mne zase padalo všechno, co se mi honí v té mojí hlavě. Když jsem kousek od naší vsi z vlaku vystupovala, už bylo těžké se nadechnout.

Večer, který jsem prožila, byl okouzlující.

Nasávala jsem při přátelském polibku vůni pana Pecky. Tu známou vůni, která mi ještě před několika měsíci podlamovala kolena. Kterou jsem teď čichala už s pouhou vzpomínkou, kterou ve mně probudila. Cítila jsem jeho dlaň, jak mi při přivítání přejela po rameni, ale ten pocit už byl tak jiný. Jiný oproti pocitům, které ve mne vyvolával v dobách, kdy jsem za ním jezdila tak často. Pan Pecka, krmící mne svou večeří, jako by se nic nezměnilo. Šeptající mi do ucha stejné zvrácenosti. Ale moje srdce už neposkočilo. Moje kalhoty nezvlhly pod tíhou chtíče. Jen jsem byla ráda, že ho vidím, že můžu cítit, jak voní a že se můžu podívat do jeho očí, abych se velmi rychle rozloučila s pocitem, že jsem vítězem. Vítězem nad svým vlastním já, které mu tak těžko unikalo. Vítězem nad touhou, která mne k němu táhla i přesto, že jsem jej nikdy nemilovala. Pan Pecka pohlédl na svou slečnu Výjimečnou a já myslím, že věděl, že pohled, který opětuji, je už jiný, než býval. Myslím, že věděl, že jsem jinde. Ztracena v nicotě a utíkající do imaginárních světů, do kterých už dávno nepatří. A já jsem cítila, že jsem zmizela v ten správný čas. V čas, kdy jsem pro něho ještě nezevšedněla, kdy jsem zůstala v jeho mysli. Viděla jsem v jeho očích, že v té hlavě zůstanu na vždycky. Jako žena, se kterou tak rád trávil svůj čas, ale nikdy ji nemiloval. Jako žena, kterou bude vždy toužit obejmout a líbat. Kterou když uvidí, vždy to v něm probudí touhu položit mne na své lože. Moje zvrácené a hravé já se usmívá. Hříšnost, která je zakořeněná hluboko ve mně, se směje. Bláznivě a hlasitě stejně tak, jak jsem bláznivá a hlasitá já.

A Kostlivec ze skříně, který se najednou objevil vedle mne na baru.

Moje milovaná, co to znamenalo? Proč mne tak pevně tiskl k sobě a šeptal mi do ucha, jak jsem pro něho důležitá? Copak neví, jak nenávidím tyhle hry? Tolik jsem si ho vážila. Tolik jsem v něm viděla muže, jež je jiný oproti všem, které jsem do té doby potkala. Jak mi to mohl udělat? Jak mohl náš přátelský vztah poničit tím, že po mě touží? Věřil snad, že jeho slovům uvěřím? Proč si muži myslí, že jsem žena, kterou je tak snadné získat?

Kostlivec ze skříně. Byl tak na výši v mém žebříčku přátel a teď se mu bojím zavolat. Mám strach, že všechno co říkal, myslel vážně. Mám strach, že mne stejně jako každý jiný muž jenom chtěl přesvědčit o tom, že nedokáži usnout bez návštěvy jeho lože a že tím naprosto poničil pocit, který jsem v jeho přítomnosti měla tolik měsíců. Zadupal naše přátelství? Nebo to byla jenom slabá chvilka osamoceného muže, který tak těžko zvládá hromadu dětí, které si pořídil a já mám dělat, že nic z toho co řekl, doopravdy nevyslovil?

Já a moji muži. Andělé poletující mi nad hlavou. Budoucnost, ze které mám strach. Budoucnost, kterou musím přijmout, ale kterou tak zoufale přijmout nechci.

Chci zpátky za tebou moje drahá. Daleko od lidí, kteří mne tak dobře znají a přitom vůbec netuší, kým jsem.

Děkuji ti za ten večer. Děkuji za tvoji přítomnost. Je vždy osvěžující sedět u jednoho stolu s ženou, která ví o čem mluvím.