...zvrácené bezpečí...

Moje milovaná.

Ta zeď, naproti které stojím, je obrovská. Klepu se strachy. Kolena se mi podlamují, ale za mnou je jenom propast, do které padnu, jestli se byť jen o jediný centimetr vrátím.

Za tou propastí stojí pan Pilíř. Jako maják ve tmě svítí a já vím, že když se vrátím, pokusí se mne chytit. A vím, že ucítím jeho prsty, jak kloužou po mých a sebe, jak padám do hlubin. Uvidím jeho slzy, ucítím, jak mi padají na moje líce, jak mi potečou po mých rtech, a budu padat s pocitem, že tam stojí, zoufal z toho, jak moc mne nemohl zachránit. Bezmocně se dívá, jak padám a bezmocně vypaluje seznam songů, které má hrát až přijde den poslední. Klepou se mu ruce. Jeho srdce kamenní a já se z oblaků dívám na bolest v jeho tváři a na to, jak jeho srdce kamení.

I takové se mi zdají sny.

Bojím se o něho a bojím se o svou vlastní duši.

Cítím bezpečí v náručí temného Anděla. Cizince, který nepustil mou dlaň v žádnou chvíli, kdy jsem ho tolik prosila. Na kolenou klečící, svou dlaň jsem se snažila vyprostit z pevného sevření a prchnout do dálek. Najít své přítelkyně, Nymfu a Dryádu, abych už nikdy nebloudila ve zvrácenostech, které mne nutí slibovat poslušnost. Jen jemu. Jen jednomu muži. Já. Hříšná a promiskuitní žena.

Nymfu a Dryádu nemohu naleznout a tak se již ani nesnažím vyhlížet je před svým domem

Lapena do bezpečí, které jsem tak dlouho kolem sebe necítila.

Toužila jsem po muži, který mne chytne a nepustí. Po muži, který bude vždy všude s přísným pohledem sledovat má konání a který mne provazem přiváže k topení, nebo jen zvedne varovně ukazováček v každé chvíli, kdy by se mé dvě přítelkyně k našemu domu přeci jen přiblížili.

Toužila jsem po pocitu bezpečí, po teple náruče. Po páru rukou, které mé tělo v jeden okamžik něžně laskají a v druhý jasně ukazují, kdo je tu pánem.

Od chvíle, kdy se ON rozhodl pro jiný život, jsem necítila nic z toho. Prchala jsem sama před sebou a snažila se naučit se žít klidným životem bez sinusoid, protože jsem věřila tomu, že jsem již příliš stará na to, aby mi osud ještě někdy dovolil tohle cítit. Nepropůjčovala jsem svoje srdce životním láskám a nechávala vždy vrátka hodně dokořán, abych mohla prchnout, budu-li se dusit.

Anděl stojí za zdí. Za tou z mého snu i za tou, kterou dnes vidím tak skutečnou. Znovu se vrhám proti všemu a všem. Hlavou proti ní. A co pak bude za ní? Sesunu se jako malé děvčátko k zemi? Padnu do propasti, která může být i za ní? A pak bude pan Pilíř hrát a zpívat, abych se dívala z pekla?

Nebo se snad únavou zhroutím do připravené náruče? Odnese mne Anděl na postel, přikryje teplou dekou a nechá mne odpočinout si po boji s každým a se vším? Vzbudí mne polibkem a uvaří mi čaj?

Nevím.

Bojím se, ale krok zpět udělat nemůžu. Co když je to jediná šance na sen, který se mi už léta zdá? Co když je jedinou nadějí na barevný život bez sinusoid o kterém jsem byla přesvědčená, že neexistuje?

Nebo je to Anděl smrti, který měl přijít zahubit poslední špetku zvráceného chtíče, abych se už na vždy naučila žít bez podivných tužeb.

Jedno moje já, chce stále prchnout.

Po druhé v životě mi na jednom rameni sedí anděl a na druhém ďábel a oba šeptají. Bolí mne hlava, moje drahá. Zavírám oči a tajně doufám, že tak, jak do této chvíle nepustil své hříšné sevření, nepustí mne nikdy do velkých dálek a nenechá mou duši se toulat v oblacích.

Sama mu chystám řetězy, kterými mne připoutá k zemi. A prosím ať už je konec všem mým imaginárním světům a nesplnitelným snům. Prosím nebe i peklo, aby mne už nechali jít. Jen žít. Nic víc.