Nasimuzi | ...tak trochu blbka...

Moje drahá. Prožívám další ráno se slimkou. Další ráno, kdy sedím, dívám se na prázdný list a zkouším něco dělat.

Po létech mám napsat životopis. A motivační dopis k tomu.

Co umím?

Mám tam psát, jak jsem tě poznala, když jsem žila ve městě? Jak jsem s údivem zvedala telefon na svém kancelářském stole, když na druhé straně někdo mluvil cizí řečí? Mám psát, jak jsem stála na noční tramvaj mezi lehkými dívkami a dealery drog?

Mám psát, jak jsem úspěšně porodila dvě děti a zvládnu poznat kvalitní plínu? Že zvládnu uvařit čerstvý oběd i čerstvou večeři? Že poznám značku kočárku na sto metrů? Že vím, jaký je nejlepší přípravek na čisté WC?

Uf.

Protože teď si tak nějak připadám zlehka k ničemu.

Mé sebevědomí kleslo na bod mrazu.

Mám pocit, že výše mého IQ zmizela společně se vším, co zmizelo z mého života.

Sedím, pokuřuju tu mentolku a říkám si, co jsem vlastně za svůj život dokázala?

Otec mého syna zdrhnul raději dřív, než se narodil. Pravděpodobně proto, že kdyby s námi chvíli žil, později by se mu prchalo hůř.

A otec mé dcery? ON. Který s úsměvem za rohem sleduje každý můj krok, aby se ujistil, že dělám jednu chybu za druhou?

Kdo z nich mě ujistí, že něco umím?

A tak čumím na ten prázdný list a říkám si, že jsem asi tak trochu blbka.

Za mnou zůstává spoušť. Hromada lidí, kteří se povalují na jedné hromadě a drží se za hlavu s výrazem naprosté zoufalostí z mých činů?

Co budu vařit k nedělnímu obědu?

Často přemýšlím, že si založím nové stránky, kde budu podávat i tyto informace, abych nezaměstnávala tolik mozkových buněk. Přemýšlet nad tím, co asi dělá jedna maloměstská holka, musí být pro lidi kruté.

Vůbec jim to nezávidím.

A tak že bych do toho životopisu napsala, že umím vcelku slušně zaměstnat půl naší vsi? Že dá práci vysondovat, kdo zrovna navštěvuje moje lože a jak má plnou nebo prázdnou peněženku?

Ta holka bude tak trochu zlatokopka, řekla bych.

Jen to luxusní auto zmizelo. Jen ten byt co bude konečně vonět jenom mojí vůní je tak zoufale maličký. Jen to lože je každý večer tak trapně prázdný ať už na něm leží kdokoliv.

Kým jsem, odkud jsem přišla a co napsat lidem, kteří mě mají podle jednoho listu papíru ohodnotit?

Uf. Nemohla jsem snad ani dostat snadnější úkol.

Dokuřuji slimku, vyrážím do ulic a budu čekat na poznatky z dnešního dne. Třeba přinese poznání, že něco umím. Třeba se ten list večer zaplní slovy o tom, jakou značku kočárku jsem na rynku dneska zahlédla.