...krabice...

Moje nejdražší. Přesně, jak jsem očekávala, seděla jsem na podlaze a balila svůj život za poslední roky do krabic. Bylo to tak obrovsky rychlé, že mi nestihla ukápnout ani slza. Sentiment posledních dvou let, byl ten tam.

 Když jsem zavírala tmavě hnědé dveře, nestihla jsem se ani ohlédnout. Snad to bylo pro to, že to ještě nebylo naposledy. Snad pro to, že odchodem z toho bytu, z mého prvního opravdového domova, mi padá ze srdce jeden obrovský balvan. Možná proto, že jsem kolem sebe měla svoje ženy a že slzy jsem prolévala o pár hodin dříve, když mi přišlo vyfocené JEHO oznámení o svatbě.

Oženil se dva dny před tím, než si vzal před lety mne. A ačkoliv oba žijeme svoje životy, ačkoliv já už měsíce beru nohy na ramena a snažím se uniknout jeho vlivu, slzy se mi nezadržitelně kutálely po tvářích a já přemýšlela nad tím, jak mi někdo může tak moc šlapat po letech mého života.

Vždyť to bylo opravdové. Vždyť jsme se na sebe smáli. Vždyť jsme jeden druhého při usínání drželi za ruce. Pamatuji si to. Pamatuji si každou chvíli po jeho boku. Je to otec mé dcery. Udělal mu někdo lobotomii? To se prostě jednou ráno vzbudil a zapomněl na každý den, kdy se vedle mne probouzel?

Ještě stále to nedokáži pochopit.

Ještě stále se marně snažím najít slušnost, která zmizela, kdo ví kam.

A tak jsem jen dojela výtahem dolů, vyšla z domu, nasedla do vozu, a aniž bych se podívala nahoru do oken, odjela do nového domova. Do přechodného bydliště, než konečně přijde ten správný čas a já si vytvořím svůj vlastní domov. S pudrovou vůní a vůní smíchu mých dětí.  

Ovšem i v tuto chvíli, v koutě stojí ďábel. Tak jako před léty, snažím se ho nevidět a nevnímat jeho přítomnost. Unikám každým krokem a snažím se schovat pod kápí, ale on mne najde, ať jsem kdekoliv. A tak, jak je mi to důvěrně známé, hlasitě se směje. Bolest hlavy, kterou mi jeho smích způsobuje, už ani nevnímám.

Zase přišel den, kdy jsem byla nucena pohlédnout do tváře JEMU. Tak krutě se mi rozklepalo celé tělo ve chvíli, kdy vystoupil ze svého vozu, že jsem tím vyděsila sama sebe.

Před dlouhými měsíci jsem věřila, že všechno to, jak se mi stahuje hrdlo a těžko se mi dýchá, když je v mé přítomnosti, začne slábnout úměrně k tomu, jak dlouho budu žít bez NĚHO. Místo slábnutí se však podlamování kolen znásobuje, aniž bych chtěla. Moje mysl ví, jak se věci mají. Mé srdce je v jeho přítomnosti ukrutně prázdné. Láska se změnila v pouhou obranu sama sebe a tichou nenávist, které jsem plna, promluví-li někdo v mé přítomnosti a JEHO osobě. Ale mé tělo, rozklepáno strachem, jaký jsem do této chvíle ještě nezažila, mne zrazuje v každý moment.

 A ON to ví. ON a ďábel, který vždy stojí těsně za jeho zády, vědí, jak ze mne dostat na kolena a do očí se mi smát.

A tak jsem s ním stanula před soudní budovou, tváří v tvář a snažila se přesvědčit sama sebe, že se nebojím. Že se nemám proč bát.

O pár minut později, ve chvíli, kdy jsem odhodila nedopalek své všude přítomné slimky, jsem se bála ještě o kus víc.

Stál naproti mně. ON. Pán tvorstva, pán mého života a života všech, kterým jen zkříží cestu a u kterých se rozhodne, že jejich další dny bude řídit. Sebevědomí z něho stříkalo na každou stranu a slova, která vypouštěl ze svých úst mne, nutila znovu přemýšlet nad tím, kde je ten člověk, kterému jsem před oltářem slibovala společný život. Kde je ten úžasný muž, bez kterého jsem nechtěla jít dál. Hlavou mi běhaly myšlenky na všechny noci plné prázdna.

 Každá prolitá slza, každý okamžik, kdy se mé tělo zmítalo v křečích čisté hysterie. Každá vteřina, kdy jsem zoufale stála u okna a doufala, že čím déle u něho budu stát, tím rychleji uvidím světla jeho vozu v naší ulici.

 Slyšet klíč v zámku. To se stalo mým čím dál častějším snem, se kterým jsem usínala a ráno se zpocená budila, abych vedle sebe ještě se zavřenýma očima opět nahmatala prázdno. Jako včera a jako den před tím a ještě před tím.

Rána, kdy jsem směla nahmatat jeho přítomnost, byla čím dál tím drsnější. Prosívala jsem hned po tom, co jsem odkryla peřinu, znovu plačíc. Tentokrát na jeho hrudi, s jeho prsty zamotanými do mých vlasů o to, aby neodcházel. Jeho oči, potemnělé naprostou ignorací mé osoby, které se na mě posměšně dívali pokaždé, když jsem stála u dveří a klečíc prosila o to, aby mne vnímal. Aby poslouchal, co říkám, aby jednou jedinkrát zkusil myslet na to, jak se cítím, opředená samotou. Tak mnoho jsem mu ukazovala, jak je můj život bez něho chudý, že se rozhodl mi ho zpříjemňovat snad až do jeho konce.

A teď tam zase stál. Za tím malý stolečkem, za kterým jeho tělo působilo tak směšně. S tím pomačkaným límečkem, který jsem mu vždy u dveří upravovala.

 Chvíli se mi chtělo zvednout se ze židle a udělat to znovu. Přesně tak, jak jsem měla naučeno. Přesně tak, jak jsem byla zvyklá tolik let. Urovnat límeček, vtisknout políbení a popřát hezký den, abych se mohla zhroutit hned po tom, co zavřu dveře bytu a znovu se plazíc v slzách prosit do prázdna, aby se vrátil.

Poslouchala jsem ty lži a špíny, které na mne házel a vlastně ani v tuhle chvíli netuším, jestli mi vůbec došlo, jakým člověkem se stal. Můj mozek přestal pracovat na rozumné úrovni a já jsem masochisticky terorizovala sama sebe myšlenkami a úvahami o tom, jak je možné, že v tohle divadlo se může změnit láska.

Zahrála jsem jedno z činoherních představení, kterých je můj život plný a odjela domů se stále stejně velkým balvanem na srdci i na duši.

Proto, abych se najednou z minuty na minutu přestala bát. Abych najednou našla ještě někde v koutě svého vlastního já, dost velkou sílu na boj s ďáblem i s NÍM.

Ten pohled dopředu začíná mít jasné obrysy. Strach mizí. Někdy se ještě objeví, ale většinu času mu už dokáži utíkat. A běžím tak rychle, že se nestíhám otáčet, abych zjistila, jestli je mi v patách. Pocit, že se můžu těšit na vlastní zítřky, začíná být povznášející. Jen těch otázek zůstává spousta.