Nasimuzi | ...nesplněné sliby...

Moje drahá přítelkyně.

Rán, ve kterých si rvu vlasy z pláče, abych utlumila svoje vlastní vzlyky a neděsila děti, mám za sebou tolik, že mne to snad už ani nemůže překvapit.

Sinusoidy a můj život, který jich je plný.

Otázky, kdy to konečně všechno skončí, jsem lidem kolem sebe přestala pokládat, ale ještě jsem je stále nepřestala pokládat sama sobě.

Tak málo spolu teď mluvíme.

Naposledy to bylo kvůli tvým smutkům a teď mám pocit, že nedokážu mluvit já. Vyprávět ti, co všechno se tady na té vsi momentálně zase děje, mi přijde jako přiznat to sama sobě a to je asi to nejtěžší, co člověk může udělat.

A tak jsem zase o rok starší moje milá.

Jak jsem v loňském roce tvrdila, že s přibývajícím věkem ubývá v den mých narozenin počet váz, které musím vytahovat ze skříně, v letošním roce, jsem si vázy musela i zapůjčit. Tolik pugétů jsem snad nedostala ani před deseti lety.

Ovšem, rozhlédnu-li se kolem sebe, co to znamená? Stojí snad za mými dveřmi fronta nápadníků, jež netouží po ničem jiném, než se začít starat o jednu stárnoucí zoufalou matku a její dvě ratolesti?

Nestojí.

A kytky zvadnou.

Ještě pár dní a budu je muset naházet do popelnice, neb začnou vypadat naprosto nevábně a nezmění se nic.

Pohled do zítřků, zůstane stejný.

Pocit, že za mnou se není nic, protože ty obrovská vrata s nápisem MINULOST se s obrovským třísknutím už dávno zavřeli, a na těch, kde je napsáno BUDOUCNOST je obrovský zámek, od kterého, ať dělám cokoliv, stále nemohu naleznout ten správný klíč. Některé tam nepadnou vůbec a ty, které zasunu do dírky, zase nemají ty správné zoubky na to, aby s nimi šlo otočit a dveře otevřít.

A tak stojím v podivném mezičase. Na cestě, která vede odnikud nikam.

Udělám-li krok, velmi rychle mne vrátí v kruhu zpátky tam, kde jsem začala. A ruka, která by mne z toho imaginárního kolotoče vytáhla na pevnou zem, nějak není v dohlednu.

Z bláta do louže. Z výkalů řídké konzistence si šlapu do těch tuhých, ale pořád otírám boty a pořád se tam vracím zpátky.

Mé vzácné jehly v nich budou brzy tak zabořeny, že je nikdo nepozná.

A tak přichází období krutého přiznání si pravdy. Stání před zrcadlem, počítání vrásek a bilancování nad tím, kolik věcí se mi nepodařilo.

 A tak znovu usínám a v náručí držím anděly, neb ať se rozhlížím jakkoliv a ať si vzpomenu na cokoliv ze svého života, oni jsou tím jediným dobrým, co ze mě vzešlo.

Nepouštím své sny.

Jen se mi zdají čím dál méně a nočních můr přibývá.

Umění používat slova se ztrácí někde v té zoufalosti, kterou cítím s každým krokem.

A slunce, které začalo svítit nad mou hlavou, rychle zapadá. Mizí za mraky a já roztahuji deštník, abych unikla svým vlastním dešťovým kapkám, jež by mi smáčeli mé vlasy.

Vlasy, které ztratily svůj lesk.

Přání přišla moje milá. Nejsem ženou, jež by upadla v zapomnění. Pan Pecka, Kuala Lumpur, pan Prosciutto, Pilíř, Anděl i každý, který mi nestál za zmínku v našich psaních.

Radost?

Odešla s každým nesplněným slibem.

A ON? Někdo mu provedl onu lobotomii, po které já už měsíce toužím.

Co tedy znamenají slova?

Opravdu můžeš říct lidem kolem sebe cokoliv a nemusíš to dodržet?

Nesplněné sliby, po letech pak přicházejí se svým trapným...kdyby....

A všichni jsou moje drahá, stejní.

K čemu tedy věřit? A čemu vlastně věřit?