...něco...

Další z večerů, kdy nalévám do sklenky trochu té pravdy.

Pomalými doušky usrkávám, bojíc se zavřít oči, po dnešní noci plné nočních můr.

A kdy to skončí?

Vtažena do sítí, moje milá, strach střídá radost a opojení.

Opojení z imaginárních bublin, které plují kolem mé hlavy. Strach z toho, že prasknou.

Ty poslední drobky naděje, které jako bych byla z chudých světů, tak lačně hltám, protože se bojím, že je to na příští dny jediná potrava, kterou jsem schopna najít. Protože se bojím, že by je z toho stolu mohl do dlaně smést někdo jiný.

Toužím po tichu a tak se obklopuji hlukem.

Toužím po klidu a tak žiji opředena zmatkem.

A v srdci nosím tisíc uhlíků, které ho propalují, a já raději nefoukám, abych snad neprobudila další oheň.

Oheň, který dokáže ničit. Oheň, před kterým tě zachrání voda. Jenže jak, když mne nikdo nenaučil plavat?

Moje drahá.

Zatím co nalévám další koňak do sklenky a moji andělé spí klidným spánkem, čekám na zázrak. Pohádka se šťastným koncem. Nebo jen dny beze změn.

Stojatá voda, místo rozbouřené řeky všude kolem.

Jako by se vrátil čas.

Ta spalující zakázaná touha.

Ve mně. Vysněná.

Bojím se usnout, protože se z ní bojím probudit.

Slunce by spálilo mojí kůži a v dešti neumím žít.

Je něco mezi tím?

Potahuji asi z desáté slimky, doufajíc, že pomůže přijít na to, kudy mám jít. Ale ani sklenka, ani ubohá cigareta nevyřeší něco, co mne bolí a přitom zachraňuje.

V hlavě se mi honí tolik vzpomínek.

Stávám se stárnoucí sentimentální paní?

A tak vím, že musím brzy odjet směrem k městu, jen co voda opadne moje milá. Jen co mi půjde nalíčit radost v kočičích očích, abych se mohla umrtvit přítomností lidí kolem a nemusela myslet na nic.

Jen ty víš, jaké je vidět v očích někoho nenávist.

Slova jsou mocná. Ať říkají cokoliv.

Jen pořád nemůžu přijít na to, proč. To už si opravdu lidé neumí číst z očí?

Dneska tolik otázek.

Zahrnuji se prací a snažím se prostě přežít zase do zítra. Na pozítří jsem přestala myslet. Prostě přijde. Prostě se probudím. Prostě přinese něco.

NĚCO.

A já si s tím zase, aniž by kdokoliv kolem mne tušil jak, nějak poradím.

Jako kůň. Táhneme to, co nám život naloží a nepláčeme nikdy.

Ani já, ani ty.

Jen milujeme. A to je v dnešním světě asi tou největší slabostí.