...nymfa...

Dnes mi na mysl přichází pan Kuala Lumpur.

Jako by vzpomínky na den, kdy jsem ho potkala, mohly zahnat noční můry dnešků. Jako bych sama sebe zkoušela hodit o několik let zpátky.

A když si tu cvakám do klávesnice, pípne mi mobil a na něm na mě blikají krátké řádky.

Píše je pan Dům.

Pan Dům, který nikdy nesáhl na mou duši, ale tolikrát se dotýkal mého těla. Nesliboval, ale šeptal úplně stejně jako každý. Dnes mne zahlédl na rynku. A tak často na mne vzpomíná.

A pan Kuala Lumpur, který se tak málo dotýkal mého těla, ovšem po tolik let držel sevřenou ve své pěsti mojí duši, že se z toho pocitu dneska zalykám.

A kde jsou?

Otevřu dveře a za nimi je už několik let prázdno. Nebo se mění fronta těch, kteří se chtějí podívat, jak pohodlné mám kanape.

Moje milá.

Přestala jsem ke svému životu potřebovat sex.

Měla-li bych si vzpomenout, kdy jsem naposledy hrála hry sama se sebou, abych si odlehčila od stresu, musím říct, že si opravdu nevzpomínám. A tak jsem zjistila, že umím žít bez orgasmů. A bez všech těch pokusů, někde ho najít.

Jenomže, přestala jsem toužit po orgasmech, které tě uvolní a k ničemu neváží a v hlavě se mi začaly rodit moje staré sny.

Sny o pohodě a klidu. Sny o rodinném krbu a dětských úsměvech.

Chci se vzbudit.

Chci se vzbudit a už nikdy neusnout aby se mi o tomhle nemuselo zdát.

Chci najít Nymfu a Dryádu, mé letité přítelkyně, co mi na každém večírku seděly na ramenou a našeptávaly tolik pravd, že nakonec nechala jsem zmizet všechny lži.

Chci zastavit čas. Vrátit ručičku jen o pár měsíců.

Jen do chvíle, kdy pan Pizza otevíral na mé zkřehlé tělo dvířka krbu, aby mi zčervenala kůže horkem před tím, než se jí začne dotýkat.

Protože jsem to nebyla já, ale byl to kousek mne, se kterým se žilo nejlépe.

Ta jednoduchost žití, ve kterém nemusí padnout žádný slib a žádné rozhodnutí. Kde se nemusíš učit vedle nikoho žít, jen si vychutnáš jeho přítomnost, máš-li na ní chuť.

Kde nemusíš šeptat a klidně se směješ nahlas blbým vtipům.

Bylo to tak jednoduché.

Přemýšlím, kde ty dvě zase najít.

Na sjezdovce, ve vůni srubu?

S čajem v ruce na terase, když dívám se na západ slunce a říkám, že už budu muset jít?

Ve městě na baru?

S očima pana Pecky v zádech?

Pan Pecka ostatně volal. Asi před týdnem, moje milovaná.

Projížděl vlakem kousek od naší vsi a tak mě chtěl pozdravit. Chtěl ženě, která mu byla tolik blízko, jak vyprávěl, říct, že potkal ženu.

No jasně, že cizí ženu.

Ženu co má taktéž jednoho anděla.

Nežije v noci.

Normálně pracuje.

A panu Peckovi, tomu městskému bohémovi co pouští songy do rána a loví brunety, blondýni i zrzky, aby mezi nimi stejně nenašel tu, na kterou čeká, se hnula hercna má milá.

Je mu tak líto, že to nejsem já. Jsem přeci to, co vždycky nazýval ideálem.

A tak tu sedím a myslím zase na všechny ty keci, které jsem kdy slyšela.

Nalévám do sklenky kapičku koňaku, stejně jako včera, aby se mi usínalo lépe. Bez těch nočních můr o kráse, která neexistuje.

A jak už měsíce toužím po té lobotomii a tak často o tom píši, najednou jsem hrozně ráda, že si pamatuji. Všechny muže a všechny slova, která mi kdy šeptali při stmívání do ucha. Všechny sliby v případě těch, kteří semnou mohli prožít i rozednívání. Budu mít totiž jednodušší návrat tam, kam patřím.