...zranění z války...

Moje drahá. Štěstí, které si nechávám rozpouštět na jazyku jako bonparu, dostává ke konci podivnou, kyselou příchuť. Zůstává, i když bonbón je už dávno v koši.

A tak se budím, oči nemohu otevřít, jak jsou napuchlé od pláče a znovu si přehrávám tu noc. To ráno.

Dlouhá sukně se mi lepí na nohy a motá se mezi ně, jak jí smáčí déšť. Na tvářích se kapky kutálejí vedle slz a z vlasů mi kape. Přiběhnu domů a za dveřmi se hroutím v usedavém pláči.

Nikdy to neskončí.

Usínám a šeptám, že se nechci probudit.

O tři hodiny později nenávidím to něco, co mě zase donutilo se probrat.

V očích děs a zlobu.

Nenávist k sobě sama, kterou tak těžko překonávám.

Dochází slova.

Jen sedím, civím před sebe a mlčím.

Bez víry, nadějí a radosti.

Jen zranění z války...