Nasimuzi | ...to nic...

Když tě to rozerve na kusy a ty bys toho chtěla ještě tolik říct.

Jenomže hlas tě zradí.

Klepou se ti rty a v hlavě zní jen Hallelujah, kterou máš na seznamu, až to všechno skončí.

S očima upřenýma kamsi se nadechuješ, ale nevydáš ani hlásku jak jsi stažená. Jak zhluboka dýcháš, aby sis připomněla, že ještě žiješ.

Víš, že je to tvoje poslední šance něco říct, ale co říkat někomu, kdo tě právě odsuzuje k peklu a tak hrozně si myslí, že tě zná?

A můžou mi tisíckrát položit otázku, kým vlastně jsem.

Na odpověď však nikdy nepočkají.

A já ho viděla.

Nenávist v očích a to prázdno. To nic.

Prostě se neotáčet.

Nechci volat. A tak si rvu vlasy jeden po druhém, protože to nikdo neuvidí.

Už nikdy nebudu klečet, protože já jsem dneska odpoledne zase klečela. Každý kousek mého těla prosil o trochu poznání.

Jak jednoduché je odsoudit.

A hvězdy na noční obloze přestanou svítit.

Prostě jen zavřeš oči a přijde tma. Už se ti nebudou zdát sny, ze kterých když se probudíš, bojíš se znovu usnout.

 Viděla jsem v rohu místnosti ďábla a zase jsem ignorovala jeho přítomnost.

Kolikrát ještě?

A hlas mizí.

Všechno na tomhle světě.

Jak velkým málem jsem. Jak malá vedle slunce které chvíli svítilo na mojí tvář.

Hluboké rány zarostou a zůstanou jen jizvy. Zranění z války, které nikoho nezajímá. O kterém nikdy nebudu moct mluvit, když jsem ztratila hlas.

Držíš volant a přes slzy nevidíš silnici.

Jenže ono to zase vyjde.

A ráno i přes prosby k Bohu otevřeš znovu oči.

Každý den.

Každý den, který ti připomíná, jak malá jsi. Jak nic neznamenáš.

A každý večer ulehneš a prosíš o pohled do tváří andělů. Protože ti někde cestou, kterou kráčíš, uniklo, že ty patříš do pekla.

A jen se zvedáš a i ten kartáček na zuby bereš do ruky, protože se to musí.

Žít se musí.

Proč?

Prostě proč?

Pro tohle? Pro ten každý den, který ti připomíná, jak malá jsi.

Neptej se.

Je dost zničující znát na tyhle otázky odpovědi.