Nasimuzi | ...3 N...

 Moje milovaná...

Chybíš mi, strašně moc.
Naše telefonáty, messengery, sociální sítě.

Naše sdílení všeho v našem životě. Dobrého i zlého.
Jsem sama, uzavřená uvnitř tak jako vždy. Schovaná před světem, který mi ubližoval a ubližuje. Jsem schovaná před nepřáteli, stejně jako před přáteli. Už mi nikdo nevolá, nepíše, nikam nezve.

Psala jsi, že jsi letos dostala k narozeninám spoustu květin a přání... Nade mnou už zlomili hůl a já se nedivím. Nejsem už ta věčně pozitivní s pocitem, že musím své okolí bavit a pomáhat. Nebaví mě se přetvařovat a povídat, jak je všechno prostě super.. Nebavím. Nepomáhám. Nežiju.

Přesto vidím na obzoru naději. Změna a únik ze současného stereotypu, ač s jistotou příchodu dalšího. Každodenní ranní běh do školky už nebude v podobě nenamalované na pohled slečny v teniskách, džínách a mikině, ale už to bude upravená dáma v šatech a lodičkách.

K problémům se samou sebou přibude arogantní šéf a protivní kolegové. Přesto se těším, že mě přivedou na jiné myšlenky. I za cenu toho, že budu uštvaná jako kůň s pěnou u pusy přebíhat z místa na místo a večer padnu za vlast. Možná už nebude síla ani přemýšlet. Kéž by.

Stalo a děje se toho kolem tolik, nevím kde začít.

Venku fouká vítr...