Nasimuzi | ...láska?...

Zatímco jedno zranění z války tě ještě moje drahá hyzdí, druhé už klepe na dveře a ty to víš. Víš, že za chvíli vybouchneš. Že tak těžko dýcháš. Mrkáš jako šílená, protože ačkoliv jsi právě před chvíli poněkolikáté ve svém životě poklekla a prosila, už neuděláš nikomu radost, že je pustíš.

Klepou se ti ruce, brada a v očích máš strach.

Strach z noci, strach z rána, strach z návratu, který musí už tak brzo přijít.

Tak zapomenutelné.

Jsme tak jednoduše zapomenutelné.

Tak tiše odcházíme, aniž bychom měli jakoukoliv šanci na návraty.

Jeden den jsi a druhý den nejsi.

Je to zvláštní.

Byla jsem na sebe tak hrdá.

Hrdá ve chvíli, kdy jsem balila ty kufry a kdy jsem se dívala, jak si je ON bere z poza dveří.

Hrdá na to, že jsem to dokázala.

A co jsem vlastně dokázala?

Moje děti mají v očích strach.

Mají v očích strach a obrovské otazníky z toho, že netuší, kde se ráno probudí. A já?

Brodím se ve sračkách, které nemají konce.

Slzy střídají už tolik měsíců slzy.

A pak přichází jen sklenky, které ti dovolí usnout, ale nejsou řešením.

Myslím na náš poslední rozhovor a na to, jak jsi mluvila o návratu. O tom, že jsi nad tím přemýšlela.

Tak často dneska myslím na to, že sbalit kufry byla ta největší chyba.

Byla jsem po JEHO boku nic a nic zůstávám. Jen se u toho ještě musím dívat na dvě děti, které nemají nic z toho, co mít měly.

Láska.

Jako voda, kterou nenávidím. Která mne pohlcuje, a přitom se v ní nemůžu nadechnout.

Jako když se topíš a nemůžeš nohou nahmatat dno a víš, že to máš za pár. Víš, že za chvíli prostě přestaneš vnímat.

Nebudeš.

Jen tma tě obklopí a pak už nebude nic.

Nechala jsem, aby mi vtiskl do duše, že jsem nic a ničím zůstávám ať kolem sebe zoufalostí komu jakkoliv.

Snad se tentokrát utopím.

Snad jsem konečně pochopila, že až bouchnu, přijde konec. Konec všech snů a nadějí.

Konec, který musel někdy přijít.

Už nikdy nevěřit slovům co jsou prostě jenom slova.

Už nikdy nevěřit.

Láska?

Bože, moje drahá. Co je to?