...ochranitel...

Ruším profil na sociální síti.

Já, královna konverzací.

Mlčím.

Neodpovídám na zprávy, které mi před pár hodinami přišly.

Já, vždy mající odpověď. Když ne inteligentní, alespoň dostatečně zoufalou a dokazující, jak nutně kolem sebe potřebuji kopat.

Kdo mě zná, možná ví, že když mlčím, je to nejvíc zle z nejvíc zle.

Šlapala jsem zuřivě na plyn a z okýnka klepala svojí milovanou slimku. Poslouchala jsem muziku na plno a zase mi po tvářích tekly slzy.

Velké, horké a bolavé.

Slzy, které stejně nedokáží nic změnit.

Mířila jsem jinam, než je mým zvykem. Jela jsem na jiné kopce.

Uzavřít kruh.

Kruh, ve kterém se motám.

Zaparkovala jsem.

Myslím, že na stejném místě.

Jako ten večer.

Večer, kdy jsem ještě stála za rychlý úprk z údolí do kopců.

Dotknout se mého těla.

To byl hnací motor? To kvůli nízkému pudu?

Jako už tolikrát předtím.

A dotkl se.

Dotkl se a já když jsem se pak dívala na konečná světla jeho vozu, plakala jsem prvně.

Věděla jsem, že jsem se právě oddala něčemu, co mne bude stát obrovský kus sama sebe.

Pan Ochranitel.

A držel mne v náručí.

Držel nebo se mi to jenom zdálo?

Ne, nezdálo. Držel.

Mockrát.

Stulená do klubíčka jako malá holka mohla jsem mu plakat do jeho chloupků na hrudi, které jsem tak milovala a on mne hladil po vlasech.

Hladil.

Když ochraňoval, když přesvědčoval o tom, že život může i pro mě ještě být krásný. Že nejsem stará, ani tlustá, ani marná. Že mám ještě všechno před sebou a že můžu dokázat cokoliv, co chci.

Když mne přesvědčoval o tom, že on je můj štít dost silný na to, aby snesl všechno, co jde na moji hlavu, aby mne u toho vždy bránil a držel a nikdy už nenechal samotnou.

Když mne přesvědčoval o tom, že snít má smysl.

Pan Ochranitel.

Seděla jsem v půlce sjezdovky, dívala se na ten dřevěný barák a myslela na pana Prosciutta. Jen sahal a nic nesliboval. Nikdy.

Nehladil, neprosil, nenosil kytky ani neplatil kafe. Nebral na divadla. Jen chtěl sex. Jen se vždycky zeptal, jestli chci taky. A nikdy nechtěl, abych zůstala a já nikdy nechtěla zůstat a tak jsme nikdy nemohli ublížit nikomu. Ani jeden druhému. Protože čas, který jsme spolu trávili, byl upřímný. Bez lásky. Bez jakéhokoliv citu, který by jednoho z nás mohl dostat do pekel. Nesliboval. Poslední fér muž, kterého jsem potkala?

A tak jsem se dívala na tu terasu, kde jsem upíjela kávu a uzavírala kruh. Kruh, ve kterém se tak zoufale už tak dlouho motám.

Kdo mě zná?

Moje drahá.

Už před měsíci jsem si začala zarývat nehty do kůže, protože když něco bolí, nevzlykám a na chvíli mi to dovolí zapomenout na tu bolest uvnitř. Na tu, která mne zabíjí. Má zranění z války. Kruté přiznání.

A tak jsem ryla nehty do té poslední, ještě nezhojené jizvy, abych nevzlykal tam na té trávě ležíc nahlas a jen se dívala do nebe a ryla a ryla a ryla a prosila kdo ví koho o to, aby to prostě skončilo.

A pak to najednou přešlo.

Kruh se uzavřel.

Přišlo smíření?

Vypila jsem kávu, vykouřila pár slimek a vrátila se domů.

Z auta jsem odnesla košile, které tam zůstaly z chvíle, kdy jsem ještě dokázala v něco věřit.

Tak zvláště jsem nasávala při jejich žehlení tu známou vůni. Vůni, která pro mne znamenala bezpečí. Vůni, kterou nikdy nezapomenu, ale kterou už neucítím.

Pověsila jsem si vyžehlené košile vedle postele.

Aby se mi s tou vůní dobře usínalo.

A teď tu ležím, dívám se na ně a na svoje nohy plné jizev.

Každá jizva znamená jeden obrovský bol.

Obrovský strach.

Zklamání z nesplněných slibů.

Z keců, které vypouští, aniž by si uvědomili, že někoho to může rozervat na kusy.

ON.

Smál by se, kdyby mě viděl.

Malou před obrovským světem, ze kterého mám strach.

Schoulenou do klubíčka, hladící svá zranění z války a toužící po ničem.

A pan Ochranitel....

Ochránil sám sebe a jako každý kecal, kterého jsem v životě potkala, zmizel, aniž by splnil cokoliv z toho, co říkal.

Jen šel.

Tak lehce zapomenutelná jsem.

Jak malá piha skrytá pohledům, zpívá František.

V songu, který mám vybraný, až tohle divadlo jednou bude na konci.

Dlouhá cesta ještě. Já vím.

Než se zatáhne opona a přijde ten poslední potlesk.

Těžké přijít na to co chceš, když vždycky když si dovolíš něco chtít, zmizí to dřív, než si na to můžeš sáhnout.

Jsem nejlepší.

Říkával ten Ochranitel, když lhal jako všichni ostatní.

A já hloupá, tolikrát poučená, jemu jsem zase věřila.

A tak je zařazen mezi ty pány Pecky a Domy a kecaly, které nic neznamenali.

Jen nasávám tu vůni z košil vedle mne.

Abych ještě nezapomněla.

Abych si ještě připomněla.

Abych zastavila tu hrůzu, která se ve mne odehrává.

Abych uzavřela ten kruh a sama sebe naučila, že věřit se jednou pro vždy nevyplácí.