...na protest včerejškům...

Usednu do křesla a jsem vděčná za chvíli, kdy nikdo nepřišel.

Jak může být samota, kterou jsem vždy tak nenáviděla najednou povznášející. Jak je krásné nemluvit.

Už je to skoro 24 hodin co mne naposledy políbil.

Pan Ochranitel.

Zanechal ve mně podivný pocit prázdnoty. Věděla jsem to, ale tak zoufale jsem si nechtěla přiznat.

Už když jsem se bořila do písku, věděla jsem, že za tím pomyslným rohem to přijde.

Nevěděla jsem, jestli mne od toho dělí minuty, hodiny nebo dny.

Ten scénář je vždycky stejný.

To víš, že to není ve mně.

Zatímco já jsem přeci ŽENA, on je pouhým chlapcem.

Jasně, že jsem zase nejlepší.

Možná, že bych to mohla vždycky odvyprávět za ně.

Čím dál tím víc si myslím, že tyhle keci jim někdo kóduje do mozku už v porodnici.

Jen se na tebe dívají oči jiné barvy, když ti to říkají. Žádný jiný rozdíl v tom nehledej.

Je jedno, jestli je to pan Pecka, Dům nebo Kuala Lumpur.

Všichni přeci usínají s myšlenkou na mě. Na moje oči. Na to, jak jsem se o ně starala. Na moje boky, jak mě za ně drželi a přiráželi.

Já jsem totiž super ŽENA.

Tak krásná, chápající, odpouštějící cokoliv s chutí na sex a potřebou se o někoho postarat. Co víc si muži přejí?

Jenomže... ... ...

... ... ... neumím anglicky. Neumím španělsky. Neumím rusky, francouzsky, ani německy. Neumím japonsky. Nemám papír, kromě toho na hajzlu a papírových kapesníků v kabelce.

Nejsem výjimečná.

Nejsem složitá.

Jsem.

Jenom jsem.

Nic víc.

V ničem závratně dobrá, jen spoustu věcí tak nějak zvládnu.

Ani ošklivá ani krásná.

A jsem.

A možná že už to je samo o sobě špatně.

Z těch všude přítomných lží, pomluv a keců se mi navaluje.

Jako by kolem nás nebylo dost zla na to, abychom si to zlo ještě museli sami vytvářet.

Jdu po ulici na naší vsi a vím, že musím zmizet. Čím dříve, tím lépe, protože jinak mě tu za živa sežerou.

Už je vidím, burany, jak si mě dají ke snídani. Už zítra?

Možná, že počkají do pozítří.

Hysterka.

Nejradši bych zašla pro krabici rajčat a házela je na náměstí z okna.

A volala, že jsou všichni chudáci, čuráci a ubožáci.

Nebo jsem chudák já?

Tak zavřená v sobě, začínám stavět další tři metry, aby už ani skulinkou nešlo dohlédnout tam, po kom nikomu nic není.

Neklepou se mi ruce.

Nepláču.

Najedla jsem se.

Jizva zůstala stejná a nová mé nohy nehyzdí.

Směji se sobě.

Té svojí vlastní naivitě a hlouposti, že jsem vůbec kdy dokázala věřit v takový nesmysl, v takovou snůšku pohádek a lží.

Přemýšlím nad včerejšky.

Pryč s nimi.

Jen díry zanechali a je třeba je zalátat a jít.

Nasazuji nic neříkající výraz a jdu si pro kafe. Možná, že cestou potkám někoho, koho bych mohla poslat do prdele jen za to, že se na mě podívá.

Takový, řekla bych, dost veliký vztek na svět.

Shodila jsem vlasy.

A otáčím se zády k lidem, kteří mi nepřinesli nic dobrého.

Jen ještě uzavřít kruh.

Těším se, až potkám tváří v tvář ty, kterým bych od plic ráda pověděla, co si o nich myslím.

Lítám.

Už můžu cokoliv a nikdo mi nemůže nic říct.

Všechno na tomhle světě je zvrácený a nepravdivý.

Věř jenom sama sobě.

A nikdy se lidem už nedívej do očí.

Kdo umí z očí číst, mohl poznat, že máš duši.

A mít duši, tobě moje milá nesluší.

Nalepím si to na zrcadlo, abych náhodou nezapomněla.

Moje drahá, milovaná přítelkyně.

Až konečně dorazím na vodku do města, které mne nikdy nepřestalo uklidňovat a kde jsem víc doma, než kdekoliv na světě, prosím tě o jednu dobře mířenou ránu. Snad se mi rozsvítí.

A víš, na co se těším?

Až vás všechny uvidím. Tebe, děti...snad i pana Básničku.

A těším se na pana Pecku. Až mi bude vyprávět o své lásce a já se mu, aniž by tušil, budu vysmívat přímo do očí.

Nízký tvor. Patvor co netuší, jak může ranit.

Ovšem ne mě. Na to byl pan Pecka příliš málo puštěn do mých světů.

Ale vrátím mu to za všechny ty blondýny, zrzky a tmavovlásky.

Až bude nízce uslintávat nad vidinou společné noci a já zmizím dřív, než si stihne všimnout mojí přítomnosti.

Už nikdy nechci, aby se mne někdo dotýkal.

Na protest včerejškům.

Nejsem nafukovací panna, do které si můžou beztrestně vyprázdnit svůj pytel.

Nejsem nejlepší.

Jsem obyčejná ženská, která na nic nečeká.