Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Telefon zvoní. Mezi regály knih ho vytáhnu z kapsy a podívám se, kdo volá. Pak ho zasunu zpět se staženým zvoněním.
Chtěla bych. Chtěla bych ho zvednout a mluvit. Jenže mi to nejde. Jenomže nechci a nemůžu svým přátelům stále, už tolik měsíců, brečet do telefonu.
Nemám právo na to, aby mne někdo neustále oprašoval.
Nemám právo na to, abych tak obrovsky dlouho pořád lidem kazila den tím, že ho mám pokažený já.
Na obědě jsem dvacet minut a pak jedu domů.
Sedím na sluníčku, snažím se naakumulovat trochu tepla, protože je mi od včera zima.
Klasický příznak toho, když se moje tělo přestane cítit v bezpečí.
Bolí mě záda, nehty, hlava, svaly, klouby.
Ale nic z toho není vidět, když to dobře zalíčíš.
A tak lichotku, jak mi sluší nový účes, kterou mne častuje pan Dům, kterého náhodně potkávám, přijímám samozřejmě s úsměvem.
Jen škoda, že se pro ženu, jakou jsem, přijímají lichotky tak těžko.
Jen škoda, že za vyslovenou lichotkou je naděje na výlet při měsíčku.
Jen škoda, že jsem tak hrozně unavená každým slovem, které vysloví jakýkoliv muž.
A tak jsem se rozhodla, že budu pár dní trávit jenom já a já.
Nechci poslouchat, že bude lépe.
Nechci poslouchat, že se na to mám vykašlat.
Těch měsíců, kdy průběžně zapomínám, kašlu na něco a snažím se pro svoje okolí působit v neustálé pohodě, je už příliš mnoho za mnou na to, abych měla ještě chuť a sílu s někým mluvit a přesvědčovat ho o tom, že to vím, že po světle přeci musí přijít tma, aby pak zase mohlo přijít světlo...
...bla bla bla.
Vždyť to znáš.
Keci, které musíš říkat, ale kterým tak zoufale nevěříš.
A tak mým největším snem je stále ten o tom, jak jednou konečně přijde den, kdy budu moci vypadnout.
Někam, kde neznáš souseda a soused nezná tebe a kde je každému naprosto jedno, jestli máš hlavu černou, modrou nebo fialovou.
Někam, kde nikdo nebude vědět nic o mojí minulosti, kde se nebudou lidi ptát dětí který je jejich tatínek a kde nebude v okolí sta kilometrů nikdo, kdo by mi je pohlídal, přepadla-li by mě někdy zase touha, jít ven a zářit.
Nechci si dát se sousedkou kafe přes plot, nechci odpovídat na dotazy kdy s kým zajdu na oběd a cítit se trapně, že se mi zrovna nechce jít, když přeci chodím každý den.
A hlavně nechci vysvětlovat proč.
Proč mám krátké vlasy a nedostatečné vzdělání, proč mojí postelí prošlo tolik mužů a po čem vlastně v životě toužím. Jaké jsou moje sny a jak si ten svůj život vlastně představuji....
....co je komu do toho?
Každý má svoje sny právě proto, že jsou jeho. Má je v sobě právě proto, aby si nad nimi sám mohl snít.
Ne.
Nevydám knihu, ani se nestanu v ničem ze dne na den dobrá.
Jen chci klid.
Klid a ticho na to, abych mohla naučit vlastní děti, že svět je zlý. Že lidé, které v něm potkají, nebudou svoje slova vždy myslet upřímně.
Chci tak moc?
Ne.
Nemůžu být pořád ta veselá holka co utíká po náměstí v podpatcích a s úsměvem u toho šveholí do telefonu, jak dneska krásně svítí sluníčko.
Ne.
Nemůžu být pořád ta úžasná kamarádka, co zasměje i hloupému vtipu aby nepokazila žádnou legraci co do sebe nalomí deset vodek za noc a protančí desatery střevíce, protože taková ona je a tak se to od ní čeká.
Ne.
Nemůžu být slečna věčně online pro každého a pro všechny, kteří zrovna potřebují radu.
Prostě a jednoduše, moje drahá a milovaná, jsem v takové hloubce prdele, že na to nemám.
A proto už tolik měsíců mlčím.
A proto chápu, že už tolik měsíců mlčíš ty.
Jsme na tom stejně.
Brodící se ve sračkách, ze kterých si občas umyjeme nohy v blátivé louži, abychom se do nich znovu mohly obě dvě ponořit, ztrácím smysl pro přátelství, pro lásku a pro jakýkoliv cit, který by mne mohl zase vykouzlit úsměv.
Učím se mi stálý, nic neříkající výraz.
Ubitá sama sebou, ukrývající se v ničem, které mne obklopuje.
Jen dělat úkony, které se musí, abych z toho davu nevybočovala příliš.
Mít cokoliv ať duševně nebo materiálně se prostě nevyplácí.
Barák spadne, lidé ti mizí ze života, tak jak se chce jim, aniž by se přes rameno ohlédli a zkáze pohlédli do očí.
Každý si jde za svým, aniž by přemýšlel, co chtějí lidé okolo, aniž by myslel na to, že na své cestě na někoho šlápl.
Tak proč bych nemohla já?