...příběhy...

Příběhy, které napsal můj život, měli vždy velmi prazvláštní konce.

Jistě, žiji život, nenatáčím žádný romantický film. 

Proč je pro lidi kolem mne tak těžké pochopit, že už žádné nové nechci psát?

Protekla jsem mezi tolika prsty a dívala se do tolika očí a vždycky jsem slyšela ty samé lži.

Psal pan Dům.

Za obrovským oceánem, kde se nachází, je mu tak hrozné teskno po slečně – jo tím, vážně myslel mě. Jak vtipné, že?

Taky jsem má milá pročítala první psaní, která jsme si my dvě začínaly psát. A přemýšlím, kam v mém případě zmizel ten humor, ten jednoduchý kamarád, za kterého se vždy dala schovat bolest. My dvě jsme začínaly psát a dělaly si legraci z mužů a ze setkání s nimi a najednou se z toho stala stránka plná slz, zoufalosti a hysterických výlevů jedné ženy.

Mezi zprávami, kterými pan Dům dnes zahlcoval můj mobilní telefon, objevilo se pár zpráv od pana Ochranitele.

Jak ti někdo, kdo ještě před nedávnem ve tmě do tvého ucha šeptal, že tě miluje, dokáže otočit a najednou si o tebe otřít boty.

My ženy jsme často naivní a často čekáme na pohádky, které se prostě nedějí. Ne tady, na této vsi, ne nám, obyčejným holkám. A tak si říkám, kolik věcí bych změnila ve své minulosti, kdybych mohla a kolik příběhů bych napsala jinak, bylo-li by možné je přepsat.

Jenže život není písanka a neexistuje na něj zmizík. Nemůžu to prostě škrtnout jednoduchou čarou a napsat opravu. Každý krok, který jsem učinila vedle má prostě jasné následky a rozměry toho, kam se můj život dál ubírá.

A tak i pan Ochranitel zůstal jenom jedním z těch....

.....z těch, kteří umí dokonale lhát.

Lidi si neváží lidí a muži si neváží žen.

No jistě to už víme dávno a už tolikrát jsme o tom nad lahví mluvily. Já a ty, dvě ženy, které se snaží věřit, ale nikdy jim ještě žádný příběh neukázal, že je čemu.

Myslím na tebe a na pana Básničku.

Na to, jak by všechno mělo být už dávno jiné.

Vím, že také čekáš.

Tak mi chybíš a tak zoufale nemám sílu s tebou mluvit a vyprávět ti, v čem se tu zase brodím. Ale brzo to skončí. Věřím tomu.

Ovšem...taky ráno poslal Fanda fotku.

Z jeho ulice, v tom mém milovaném městě.

Z té ulice, kterou devítkou vždy pádím za tebou a cestou se za ním stavuji na kávu. Na jednom z domů visí reklama a na ní fotka ženy. Prý tolik podobné mě, že je pohledem na onen dům každé ráno přinucen myslet na mě.

Přiblížení oné fotografie ve mne vyvolalo za dnešní den jediný smích.

Samozřejmě, že mi není podobná.

Jen chtěl někdo dopsat příběh, který se už před dávnými lety ztratil kdesi v šuplíku.

Není dobré se vracet ke starým, rozepsaným povídkám.

Člověk pak zjišťuje, že je by musel přepsat všechno od první věty.

Někdy je prostě dobré zavřít šuplík a raději už nezačínat psát žádné nové.