...jedna milosrdná lež...

Chtělo se mi chodit vstříc náhodným setkáním.

Jen pro to, abych zahlédla.

A jak se mi chtělo, samozřejmě, že jsem jim chodila vstříc.

Jak nebezpečnou hru, začala jsem já sama hrát. Mé kruté já a ta holčička ve mně.

A při jednom náhodném setkání, kterému jsem přeci já sama tak moc pomohla, mi do očí vyhrkly slzy.

Už nikdy přeci nebudu slzet.

Ne kvůli muži.

Slíbila jsem si teprve nedávno.

A tak jsem si vzpomněla na svoje nohy. Plné jizev.

Vzpomněla jsem si znovu na den, kdy jsem ujížděla do vedlejšího města, kufr auta napěchovaný JEHO věcmi a neviděla jsem na cestu, ale jela. Vstříc záhubě nebo novému hezčímu životu. To jsem v tu chvíli, netušila.

Vzpomněla jsem si na to, jak mi pan Dům, posílal velmi pěkně se čtoucí zprávy z velkých dálek, aby mi hned po svém návratu dokázal, jak jednoduché je použít slova. Jen slova. Nic víc.

A vzpomněla jsem si na sliby, které mi pan Ochranitel šeptával v ukradených nocích. Na sliby o tom, jak tu malou holčičku nikdy neopustí.

Vykresloval společný život, nutil mne každý den změnit něco na tom mém, který jsem znala.

Změnil spoustu věcí a pak zmizel.

Nechal mne tu v podivném stavu, kdy nevím, kým vlastně dnes jsem.

A ve strachu z toho, cokoliv cítit.

Stála jsem dneska u té pokladny, jako vzorná máma na pás vyrovnávala kuře a jiné pochutiny na výrobu večeře a najednou mi to moje zlé já začalo našeptávat pravdu o tom, jak obrovský jsem blázen, že se ještě po tom všem, dokáži propůjčit takovým hříšným a nesprávným hrám.

Strach z toho, že budu zase opuštěna, ačkoliv nikomu nepatřím, nabral obrovských rozměrů a mě začalo vynechávat srdce.

Přítomnost lidí u vedlejší pokladny mi podlamovala kolena a já jsem se chvatem vydala ke svému vozu, abych si zapálila jednu mojí milovanou slimku, odjela a donutila přemýšlet samu sebe nad tím, jestli na tohle ještě mám. Teď. V tuhle chvíli, kdy se ještě po nocích hroutím z pláče.

Objetí.

Ten obyčejný, lidský dotek, který mne pálí i v myšlenkách, neboť strach ze mne dělá podivnou necitelnou kreaturu a nutí mne prchat od lidí dřív, než poznají, kým vlastně jsem.

A tak jsem při výrobě večeře, po tom, co jsem tisíckrát skočila po mobilu a nikdy na něm nenašla to, na co jsem čekala, naťukala tak prostou a jednoduchou sms.

Já a moje milosrdné lži.

Ne neměla jsem sex s nikým, jak píši. Ne, nemusíme se přestat vídat. Oba jsme volní a můžeme si dělat, co chceme.

Jenomže já tohle nechci už nikdy číst. Raději to napíšu a budu žít v těch svých milosrdných lžích.

Nechci, aby mne držel.

Nikdo.

Je lepší myslí-li si lidé okolo mě, že jsem děvka. Nechci, aby znali pravdu.

Nechci cítit ten obyčejný lidský dotek.

Bývá jen na chvíli a bolest ze zimy, která nastává po uvolnění stisku, je obrovská.

Taková, kterou už nikdy nechci zažít.

Točí se mi hlavě.

Vzpomínky na krásné večery s panem Ochranitelem.

A mezi ně se přimotala myšlenka na krásný večer.

Jeden.

Na tělo, které se tak krásně hladilo.

Na strach, že by mne snad taky pohladil.

Pan Nejtajnější.

Je čas zmizet.

Dokud mohu říct, že nic necítím.

Dost nenápadným setkáním, kterým pomáhám.

Dost podivným hrám, které mne nakonec jenom ničí.