Nasimuzi | ...krvácení...

Už je tma.

Svítí pouliční lampy.

Rovnám do skříní svetry místo tílek.

Tolik času uběhlo.

Když jsem je tam rovnala naposledy, potají jsem mizela Andělovi z domu, abych vběhla do náruče panu Ochranitelovi.

A ty tílka, mi převlékal přes hlavu, aby mne líbal na ňadra a při tom mi sliboval společný svět.

Jak krutě jsem uvěřila tomu, že jsem lepší, než ve skutečnosti jsem.

Pád na zem, byl z obrovské výšky. Bolavý a s vnitřním krvácím, které se tak těžko zastavuje.

A já v dnešním dnu pohlédla do očí pravdě. Největší chybě v mém životě, kterou jsem tak často opakovala, že už nikdy nedostanu šanci změnit to.

To, co bylo včera, nelze nikdy přepsat.

Minutu, která uběhla, nezměníš.

Na život neexistují korektory.

A tak si tu mlátím do klávesnice, hlavou se mi honí vzpomínky na posledních deset let a já se v nich snažím najít něco, co by mi ukázalo, že nekráčím zase až tak špatnou cestou.

Pan Pecka už neodpoví ani na sms, kterou jsem sesmolila k narozeninám. Jako by zapomněl na slečnu Výjimečnou.

Pan Dům, rozezlen pravdou, kterou jsem si dovolila také jednou říct, zdraví na půl úst, aby se neřeklo.

Pan Pilíř, můj maják ve tmě...

Jen jeho krátká přítomnost v dnešním dni, pomohla mi překlenout ten podivný splín, se kterým jsem otevírala oči už ráno. Klid, který z něj sála a který mi nikdy nepřestane chybět, byl balzámem na mojí duši.

A srážka na rynku, kterou jsem dnes, v šoku prožila s panem Nejtajnějším mne zarazila tak, že jsem sotva pozdravila.

A ačkoliv můj mobil zahlcují zprávy o tom, jak jsem úžasná, rozhlédnu se kolem a vidím prázdno.

Cítím prázdno v sobě.

Od chvíle, kdy jsem naposledy pohlédla do očí panu Ochranitelovi a v nich nespatřila nic.

Před pár dny jsem s ním seděla u jednoho stolu.

Tak nápadně jsme se jeden druhému vyhýbali očima a tak nápadně jsme mizeli od baru, pokud jsme se u něho potkali, že to lidem okolo nás, přinášelo ohromnou zábavu.

Nikdy nepochopím, že existují lidé, kteří někoho, s kým se milovali a koho prý milovali, dokáží takhle vymazat z paměti a dělat, že ten člověk neexistuje.

Asi jsem se narodila do špatné doby.

I dnes večer cítím ve vzduchu lež.

Obrovskou.

Chci vědět pravdu? Nebo půjdu raději usnout v blažené nevědomosti?

Miluji pravdu a nesnáším lež.

Vím, na co se podívám, až vyjedu z domu.

A nepustím slzu.

Jen budu zase věřit méně.

Jako když jsem se dívala, jak se pan Ochranitel usmívá na cizí slečnu.

Pár dní po tom, co mi ještě ve zprávách tvrdil, jak bude dlouho sám.

Zklamal mne jako člověk.

Jeho morální přednášky o tom, jak bych měla změnit vlastní život najednou smetl ze stolu.

Zůstali jen podivné obrazy v hlavě. Fotky, nás dvou, které nikdy nikdo nevyfotil, přesto tam jsou.

Je jedno jaké mají jméno.

Je jedno, jaké mají oči.

Používají slova a sliby.

Narodila jsem se do špatné doby.