...truhlíky muškátů....

Dnes je to osm let.

Osm let od chvíle, kdy mi na břicho položili špinavého, pomačkaného syna.

Pamatuji si každý detail té chvíle, kdy jsem ho poprvé uviděla. Tolik se podobal svému otci. Jako by neměl ze mě vůbec nic, byl jeho zmenšenina. Pamatuji si každou slzu, která mi stékala po tváři. Ještě dnes se mi stejně jako tenkrát, zastavuje srdce radostí.

Bylo ráno. Měla jsem za sebou malinko náročnější noc než obvykle, ale únava byla srovnatelná s únavou po protančené noci, kterou jsem do té doby tak dobře znala.

A najednou se to změnilo. Z minuty na minutu. Držela jsem ho v náručí, vedle mne stála kamarádka, která mne ty hodiny na porodním sále držela a já jsem věděla, že tohle je jiný svět. Že to stvoření, které na mne upírá svoje modré oči a netuší co se to s ním děje je od této chvíle závislé jenom a jenom na mě.

Dodnes se v noci budím strachy, že někde něco pokazím a ponese si to fatální následky.

Hosté dnešního dne dojedli, odešli a já jsem zůstala koukat z okna. Stejně jako jsem se z něho dívala před těmi osmi lety.

Pamatuji si ten pocit, který mne zachvátil, když jsem se s ním ocitla sama na pokoji. Srdce se mi přeplnilo láskou, o které jsem do té doby vůbec netušila, že existuje a mysl mi ovládl obrovský strach ze samoty.

Byla jsem jenom já a on.

Žádný hodný táta, co by zaklepal na dveře pokoje s kyticí v ruce.

Jenom já.

Nebyla jsem žádná ustrašená prvorodička, která by si nevěděla rady. Jako by mi ho někdo seslal za odměnu, dokázali jsme si společně poradit se vším.

Neplakal. Jenom jedl a spal a držel mne za ruku a já jsem ho tak ráda pozorovala a šeptala mu, že to zvládneme.

Nebo jsem to šeptala pro ten strach ve mně, abych sama sebe utěšila a uklidnila tím, že to přeci nebude nic těžkého?

A nebylo.

Den ode dne, jsem ho milovala víc. Minutu od minuty jsem zapomínala, jaký byl život před tím, než se narodil.

Nic nemohlo být krásnější.

Až na ten strach.

A tak teď, po tom, co jsem ho za dnešní den několikrát objala a několikrát mu zopakovala, jak hrozně jsem ráda, že ho mám, začala přemýšlet nad tím, kolik věcí se změnilo.

Na tom porodním sále jsem se po čtyřech letech ocitla ještě jednou.

A na svět vykoukla jeho sestra. Krásná princezna.

A za ruku mne držel ON. Pan dokonalý, pan vševyřešící.

ON.

Nebylo nad něho, ať byl jakýkoliv. Hájila jsem jeho činy před okolím i sama před sebou a leta jsem myslela na tento den, kdy stál vedle mne a pomáhal mi na svět přivézt naší dceru.

Další čtyři roky uplynuly.

Sedím tu sama, dívám se z okna. Andílkům se napouští vana a já se chystám uklidit nádobí po hostech a dárky, které miláček dostal.

Jsem sama.

Jenom já a ty moje zmenšeniny.

A stejně jako před osmi lety, mám strach.

Že něco pokazím.

A je mi smutno.

Smutno po tom, mít rodinu.

Smutno po tom, mít se na koho spolehnout.

Smutno po obyčejném lidském teple když ulehám v noci do postele.

Jsem o osm let starší a jak se tak dívám na ty dvě děti, které už dávno nejsou těmi uzlíčky, co na mě koulely očima z peřinky, čím dál tím víc mi dochází, že čas letí. Než se otočím, vyrostou mi úplně a já se pak budu z toho okna dívat na ně, jak odjíždí za vlastním životem. A samota začne mít větší rozměr, než ho má dneska.

Život mi utíká, příležitosti nechávám pádit daleko od sebe a nic se nemění. Každý den je stejný.

Nikdy nevím, kdo z mých blízkých tu bude jak dlouho.

Nikdy nevím, jak dlouho tu budu já.

A tak se najednou snažím říci všem všechno, čeho bych jednou mohla litovat, že jsem to nevyslovila.

Pouštím ze svého života lidi, o kterých vím, že beze mě jim bude lépe.

A zůstávám opředena obyčejnou samotou, kterou začínám milovat víc, než by sis dokázala představit.

Za chvíli přijde čas, kdy do oken budu muset sázet muškáty.

Aby můj syn neviděl, jak ho sleduji, když se vrací nad ránem. Aby moje dcera neviděla, jak kontroluji její doprovod a jak zoufale musím být přítomna jejímu prvnímu polibku před domem.