...ráno moudřejší večera...

Říká se, že ráno je moudřejší večera. Ne vždy to platí. Otevírám oči do prázdného bytu a je mi stejně, jako když jsem se pokoušela usnout. Stažený krk, klepou se mi ruce. Přemýšlím, jestli je to po tolika měsících vůbec normální. Moje drahá, čím mne ten muž tak dostal? Proč ON? Jak je možné, že se mi to takhle vrací? Jestli znáš na tyto otázky odpovědi, sem s nimi. 

Najednou zase přestávám vnímat hezké. Najednou zase prožívám den, kdy bych nejraději ze všeho nebyla. Jen do pekel pekelných se mnou. Tolik týdnů jsem už dokázala tohle necítit. Tu beznaděj. 

Ne, nejsem na kolenou. Snad jen, že se blíží ten konec roku. Přemýšlím. Myslím na všechno, co se stalo za poslední měsíce. Je to asi 600 dní, co doma nemám JEHO. Co odemykám prázdný a tichý byt, když tu ani dětského křiku není slyšet. Je to podivný rok. Se sněhem mne to nutí vzpomínat na pohodu u krbu v zasněžené chaloupce, kde jsem si myslela, že jsem obklopena přáteli. Na zimu plnou setkání. Na zimu plnou mužů.

A zase ti moji muži.

Má drahá. Kdy to skončí? Kdy přestanu hledat něco, co nelze najít? Stále je to stejné. Ve snaze alespoň chvíli být chtěná, přeskakuji z náruče do náruče. Pokaždé jiné paže, pokaždé se dívám do jiných očí. Záměrně měsíce vybírám slabé kusy, abych si užila trochu té nadvlády nad nimi. Nad nízkými tvory, kterým stačí tak málo na to, abych je dostala na svoje lože a ještě méně na to, aby z něj sami dobrovolně zmizeli dřív, než by ho mohli zahřát. A ti, co by zahřívali, mne přestanou bavit tak rychle, že už začínám zapomínat jejich jména. A v hlavě se pořád točí ON. A nikdo mu není ani podobný. Už je to na klecové lůžko? Pokládám si za den tisíc otázek. Zapřísahám sama sebe, že už přestanu utíkat k těm nicotnostem. Že přestanu podnikat výlety za sexem s muži, kteří vůbec nevědí, kdo jsem. A pak přijde sms. Jedna z těch, co je mají uložené a jen posílají na několik stran a čekají, která z jejich oveček se chytne. A  já zase běžím, srdce mi mlátí a kalhotky bych mohla ždímat. Stále s onou trapnou nadějí, že tentokrát to bude jiné. Naděje prý umírá poslední. A když není naděje, mizí prý smysl života. Ale já tolik toužím, aby už zmizela. Tahle moje touha po tom, potkat někoho, kdo vymaže z mojí mysli JEHO. 

Já. Říkejme mi třeba Magdaléna. Obyčejná žena. S obrovským snem o úplné rodině. O muži po mém boku, který si mne bude vážit a bude mne milovat za to, jaká jsem. Ne jaká bych mohla být. A tak pořád nahazuji nové a nové udičky. Hledám muže s velkým M. Vymřeli snad?

Období dalších očí.

Už ani nevím, jaká barva je to tentokrát. Tichý a nenápadný muž. Pan Dům. Dejme tomu.

Vypadá mile. Inteligentní gentleman. Rozhovory na úrovni a žádné buranství. Není to obyčejný maloměšťák. A já? Jako už tolikrát v tomto roce, čekám na každé slovo, které napíše. Skáču po mobilu jako bych byla o deset let mladší. Udělá-li si čas, mám ho taky. Lžu lidem okolo sebe pro pár minut s ním.

Jenže....

...ono už se to stalo. On už mi tu sukénku vykasal.

A tak?

Slova pro mne psané, chodí čím dál méně.

Nepřekvapující. Tak kdy konečně skončí ta moje ubohá naděje?

Ano. Jak jsme si již psaly má drahá dříve.

Byla jsem již nazvána vším, nač si jen pomyslet můžeš. Kdo z nich ví, kým jsem?