Nasimuzi | ...NIKDY jedné Amazonky...

Poslední dobou se mi zdají podivné sny.

Pluji na moři na jakémsi podivném voru a kolem mě je mlha. Jenom chvilkama zahlédnu kdesi vysoko světlo majáku. A jakmile se vydám tím směrem, zmizí.

Budím se, a když znova usnu, vrátím se zpátky na to místo. V tu samou chvíli.

Ráno v nedohlednu.

A tak do tmy pouštím Frantu a vím, že dnešní večer pro mne bude mít hořkou příchuť.

Stejně jako ten včerejší.

Mám nasazené zvláštní životní boty. Vždy mne donesou tam, kde přesně nemám být proto, aby mi teprve došlo, že je mám zout a jít tam, kde mám být.

Usazuji se do vozu a připoutávám se. Jedu vstříc mládí. Něčemu, co nikdy nebude reálným životem, ale co mne nyní povznáší a do mé duše to vyrývá radost. Cítím to skoro hmatatelně. Jako když sedím na podlaze a zarývám nehty do svojí vlastní kůže. Jen tento pocit je hezčí. Není v něm ani stopa po smutku nebo strachu. Není v něm nic, co by mne děsilo, vhánělo do očí slzy. A tak i když vím, že jednou mě může zabít jen myšlenka na to, že jsem na tom místě byla, doufám, jsem naplněná nadějí a jedu. Usmívám se na pana Ochranitele, který sedí za volantem. Dotýkám se jeho stehna, každou chvíli se na něho otáčím, abych sama sebe přesvědčila o tom, že je skutečný, že není žádným snem, kterých se mi v poslední době zdají desítky za týden.

Vystoupím a jsem někdo jiný. Omládlá o deset let, poskakuji jako adolescent vedle toho muže, jenž mne drží za ruku. Schopna všeho. Jen pro to, abych se na chvíli mohla cítit jiná. Mladší. Mimo realitu, která každý den přináší nějaký strach, bolest, překážku.

Cestou zpátky většinou mlčím. Vstřebávám sama sebe a obyčejnost, kterou jsem v sobě zrovna objevila. Objímám plyšovou opici a vystřelenou růži a ještě se mi houpe žaludek z té šílenosti, na kterou mne přesvědčil. Mě, slečnu věčně online, věčně na jehlách a v šatech, oblékl do kecek a donutil nastoupit na tu prazvláštně se točící a houpající věc. V prvních minutách jsem málem zemřela strachy. V posledních mi pak srdce bila obrovskou radostí z toho, že ještě nejsem stará, že jsem objevila kus té malé holčičky, která ještě dokáže toužit po kolotočích.

V přítmí pokoje se pak znovu mohu stát ženou. Ovšem zase jinou, než jakou znám. Ve chvíli, kdy mi převléká tričko přes hlavu a dotýká se mých ňader, tak zvláštně se stydím a červenám, jako bych to vůbec nebyla já.

Jak říká pan Prosciutto, taková Amazonka.

Amazonka zmizela. Zůstala jen malá holka.

Malá holka, pro kterou je najednou hrozně těžké obléknout kalhotky a vrátit se domů.

A takových zážitků mám v hlavě, jako němý film, spoustu.

Týdny se objevovala jenom jedna část mne, a čím víc mizel strach z nově poznaného a já si začínala myslet cosi o správnosti toho, co jsem prožívala, tím víc se blížil konec všemu. Konec, ve kterém jsem musela začít hledat sama sebe, protože jsem najednou neměla ani tu malou holku, která se nechala chránit, ani tu Amazonku, kterou pan Ochranitel vyhnal.

Kopala jsem kolem sebe, v naději, že se vrátí. Propadala jsem slzám a beznaději, že nevím, kým jsem a kde zase najít nějaký smysl, pro který ráno budu otevírat oči.

A mimo tisíc jiných otázek, jsem si položila i otázku o tom, co znamená maják, o kterém se mi tak často zdá, proč kolem něj stále kroužím a proč se k němu nemohu přiblížit.

Ještě jsem nenašla odpověď.

Jenom tuším, že jí mám blízko a že mi pana Ochranitele kdosi poslal do cesty pro to, abych plavala proti proudu, dokud se toho majáku nebudu moci dotknout. Dokud osud nezačne mít pocit, že jsem si už dost odčinila vlastní životní chyby a je na čase mne nechat odpočinout a ohřát na slunci.

Ještě pořád má vše, co je spojené s panem Ochranitelem velmi hořkou příchuť. U dalšího stolu jsem se přesvědčila o tom, jakou hru jsem pro něj představovala. Dokázal si, že zvládne změnit svět osamocené ženě. Víc jsem pro něho nebyla. Ale on pro mne byl krokem do neznáma, za který, až přijde ten správný čas, budu děkovat.

Když člověk vysloví – NIKDY – většinou sám ví, že to není pravda, co říká. Ale jedno moje NIKDY, na kterém jsem si ty týdny po boku pana Ochranitele, stála, bylo NIKDY doživotní. A možná mi přinese víc, než jsem si myslela, když jsem jej několikrát po sobě vyslovila.