Nasimuzi | ...bývalo to jednodušší...

Jednoduše jsem se na všechno vykašlala a dala si domácí večírek. Jenom já a já. Z disku na televizi hrál Sex ve městě. Jeden díl za druhým.

Vypnula jsem zvonění na mobilu, abych měla alespoň naději, že když ho neuslyším a nebudu se na něj dívat, nakonec na něm, než půjdu usnout, něco zabliká.

Ale neblikalo.

Ani než jsem usnula zkroucená na gauči v rozsvíceném bytě, ani když jsem se tak několikrát za noc vzbudila, abych usnula znova. Bez síly vstát, přesunout se do postele a pozhasínat.

A nakonec jsem si v sedm ráno, udělala čaj. Já, která má problém vstát v tuto hodinu. Upíjela jsem ho, zpátky na tom kanapíčku.

Když jsem zapínala s mokrými vlasy žehličku, uvědomila jsem si, jak zvláštně je ten byt ztichlý. Uvědomila jsem si, že dnešní noc a dnešní dopoledne, je podivný trénink na samotu, která mne jednou čeká, až odejdou i děti.

Dřív to bylo jednodušší.

Dokud jsem podnikala svoje cesty z města. Dokud jsem měla jasné místo u baru a ráno vstávala s kocovinou, samota měla menší rozměr. Menší rozměr, než má dneska. Ticho v bytě přehluším dalším připitomělým romantickým filmem. A sama sobě opakuji, jak úžasné je, takhle si odpočinout.

Ovšem pravda je jasná.

Na to, abych se večer nalíčila a jela na nějakou cestu z města nebo si šla stoupnout na své místo k baru, uplynulo od mého narození už příliš mnoho času.

Posunuji se do další životní fáze. Tam, kde bary jsou něco, co bývalo.

Tam, kde na všechny pány Pecky, Prosciutta, Domy, Anděli, Ochranitele a Pilíře, zůstávají jenom podivné vzpomínky. Vzpomínky, které provází fotky v hlavě. Ty, co nikdy nikdo nevyfotil, ale co tam zůstaly a občas se objeví.

Na sociální síti na mě vyskakují fotografie poloviny z nich, v objetí s těmi, se kterými je pojí její současný život a přitom mi mobil stále zahlcují těmi samými řečmi jako před měsíci, před týdny, před léty.

Jsem nejlepší.

Ne, neptám se už na takové banální otázky, kde teda jsou, když jim chybím a proč je u toho objímají jiné ošetřovatelky.

Už jenom mlčím.

Poslední tři roky mne naučily, jak je jednoduché někomu něco říct. Udržovat si člověka, který miluje, v jakési bublině složené ze slibů a čekání.

Naučila jsem se nechat čekat a naučila jsem se čekat. Za posledních devět let.

Čekat na lidi, kteří stejně nepřijdou nikdy na déle, než v průměru jedenáct minut.

Nechat čekat lidi, ke kterým stejně nikdy nepřijdu na déle, než oněch jedenáct minut, já.

A tak nikam nechodím a nikoho nezvu, aby se zastavil.

Snažím se pustit ze života ty, kterým by moje přítomnost mohla příliš mnoho zničit.

A není to hezký pocit, vědět, že musím.

Bývá to správné, vždycky tak bolestivé?

Držela jsem pana Ochranitele.

Držela jsem ho svými slzami a prosbami o to, aby mne nikdy neopouštěl a zapomněla jsem se u toho podívat do jeho očí, ve kterých pomalu mizela láska.

A pak prostě šel.

Držela jsem pana Pilíře, který se vždy vracel stírat slzy a já ho nakonec, když jsem přestala plakat, poslala zpátky domů.

A vůbec jsem si u toho nevšimla, že jinde by mohl být šťastný.

Držela jsem Anděla.

Jedenácti minutami, tím, že jsem někdy usnula po jeho boku, abych se jindy odporoučela do vedlejší místnosti, aniž bych cokoliv vysvětlovala.

Vím, že je čas, aby všichni šli dál, vlastní cestou.

A já si pustím další podivný romantický film, kde je všechno možné.