Nasimuzi | ...blíží se a bude pudrová...

Moje drahá.

Je to dlouho, co jsem psala naposledy. Nevím ani proč. Snad pro spoustu práce, snad pro nedostatek slov, které se mi v hlavě prostě poslední dobou nerodí.

Čas se přehoupl v podivné, smíření se. Zestárnutí duše a konec jakýchkoliv tužeb o záři. Ponořila jsem se do podivného klidu, který mne někdy děsí, ale bez kterého si zítřejší ráno už nechci a nemůžu představit.

A tak jsem v tom klidu dneska zvedla telefon, abych na druhém konci po dlouhých měsících, mohla slyšet JEHO hlas.

Moje drahá, nic se nezměnilo. Ten arogantní tón, mne dokáže nadzvednout ze židle během pozdravu. A ten pocit, že to nikdy nebude jiné, mne děsí.

Vážně jsem mu tolik pocuchala jeho ego? Vážně není jedna jediná věc, kvůli které by si mě mohl vážit?

A tak si čím dál tím víc uvědomuji, s kým jsem to vlastně žila, jak krutě sebestředným člověkem on je a čím dál tím víc děkuji tomu, kdo mi do cesty seslal jeho současnou ženu. Protože, moje drahá, já za ní musím děkovat. Nejen, že mne vytrhla ze spárů pekel pekelných, ze kterých bych já sama nikdy neodešla. Ať z obrovské lásky, kterou ve mne dokázal probudit, tak z obrovského strachu z NĚHO samotného. Ale ještě mi dnes zajišťuje klidnou a vcelku harmonickou komunikaci, která mne s nimi čeká po všechna ta léta, kdy si naše dcera, nebude svůj čas řídit sama.

Jeho tón, který jsem si dneska zase do poslední vteřiny hovoru užila, mne bude děsit při usínání. Tak dalece mne ten člověk, ještě po tak dlouhé době dokáže ovlivnit to, o čem se mi zdá.

Je to smutné?

Nedávno jsem měla možnost rozvinout debatu o tom, proč to tak je a tak jsem byla nucena se nad tím znovu, už snad po tisící, zapřemýšlet.

Obávám se, že jsem jedinou ženou v jeho životě, která se přes těžký výcvik a řezání bičem, nakonec stejně postavila na zadní. A to mi nikdy neodpustí.

Někdy mne ještě napadne podivná myšlenka o tom, že se mnou ještě neskončil. Že mne přeci jen, možná za pár let, ještě stihne jakýsi podivný trest, za kterým bude stát on. Takový, který si i na smrtelně posteli, budu velmi dobře pamatovat.

Hned po hovoru s ním jsem vytočila telefon, abych si svojí duši vyléčila s Přítelem. S tím klukem, mladým mužem a pánem, který vždy stojí někde nedaleko a sleduje moje kroky, aby zasáhl radou, pohlazením a hezkým slovem, je-li to potřeba.

Je zvláštní, že je jedním z mála lidí, kterému nepřijde divné, že já tu holku, kvůli které jsem se rozvedla, mám nakonec ráda. Že o ní nedokáži a ani nechci mluvit nijak zle, protože je to jedna z posledních osob, která má charakter a kterou jsem já ve svém životě potkala.

Brzo přijde ta nová, pudrová vůně.

Vůně mne a mého nového života.

Usmívám se nad vidinou toho, že vlastním svojí historicky první záchodovou mísu a vanu a umyvadlo. A už se v tom novém, v čem jsem byla přinucena se naučit žít ani nedivím tomu, že z takových věcí mám větší radost, než z kabelky.

Já snad nakonec přestanu být i sběratelkou těchto ryze dámských kravin.

A byť se to zdá naprosto neuvěřitelné, vedle mne, při tvoření vlastních základů, stojí Pilíř.

Ten pán, který mi drží deštník, když na mne prší i když všude okolo svítí slunce. Ten pán, který mne zná ze všech na světě nejvíc.

Zítřek začíná vypadat tak nějak bez mlh. Prostě najednou, po tolika měsících, kdy jsem sama sobě vyrývala jizvy na lýtka a bála se otevřít oči, protože jsem nevěděla, co přijde, vím, co přinese ráno. To zítřejší i to za týden.

Zítra čekám důležitou klientku. Ráno v devět se ocitnu zase tváří v tvář mamince pana Ochranitele. Té, které mne tak nenáviděla a tak zbrojila proti mně.

A najednou mne ráda vidí.

Naučila jsem chápat lidi. A tak jsem pochopila i jí. Jako matka, bych jednou jistě neskákala do stropu, kdyby mi syn přivedl matku dvou dětí s nulovým potenciálem do budoucna. A jako žena rozumím jejímu zvláštnímu ubytí tím, jak žije mezi muži. Mezi muži s tak pevnými charaktery, že není možno jim oponovat.

Možná, bych jednou byla stejná, kdybych bývala žila v tom pekle pekelném, které se na povrch, pro lidi okolo, vždycky bude tvářit jako ráj.

A tak se těším, až si s ní ráno vypiji kávu.

Ostatně....

...pan Ochranitel psal.

Před pár týdny, po tolika nenávistných pohledech, kterými mne častoval, byla-li jsem donucena potkat ho ve společnosti, se mi najednou zjevila na sociální síti naprosto smiřující zpráva o tom, jak se omlouvá a jak vlastně můj postoj k některým bohužel společným záležitostem, chápe. A tak se pan Ochranitel stal opět jenom tím pánem, který by vedle mne mohl stát v případě, že byla bych donucena ocitnout se v soudní síni, ale už nikdy mne nebude objímat jako malou, zraněnou holčičku. Jen je a jen vím, že se mu při pozdravu můžu podívat do očí.

A taky díky němu vím, že nechci už nikdy do společnosti plné zlata a lesku, protože v ní vládne tolik krásně převlečeného zla, že bych nikdy nebyla schopna najít sama sebe.

Tu ženu, která příliš rychle musela dospět a příliš rychle viděla svět očima, kolem kterých se vytvořily vrásky.

Naučila jsem se žít sama se sebou a z lidí, kteří mi prošli životem si vzít to nutné zlo a to dobro, které člověk tak málo potkává si chránit někde hluboko uvnitř sebe.

Čím víc dobrých lidí kolem sebe máš, tím víc dobrým člověkem dokážeš ty sama být.

Už vím, že dokáži cokoliv na světě, přiznám-li někdy, že potřebuji pomoct a že vše nedokáži sama. Už vím, že cíle nejsou od toho, aby se těsně před nimi člověk zhroutil v křečích a bolestech, ale aby překonal sám sebe,  přetrhnul tu pomyslnou pásku a tím si sáhl na jeden ze svých mnoha snů.

A byť to velmi nerada přiznávám, naučil mne spoustu z toho pan Ochranitel. Ten mladíček, který nikdy nepoznal můj svět, protože v tom jeho je všechno možné i bez velké dřiny. Ten mladíček, který prolétl mým životem, aby mne postavil na nohy a já se mohla rozběhnout.

Moje milá....

...brzy se uvidíme.

Těším se, že tam budeš, těším se na tvoje ústa, která mne políbí a na tvoje objetí.

Chybíš mi.

Nikdy nepřestaneš být tou zvláštní součástí mého vlastního já.

Abych nezapomněla.

Psal pan Pecka.

Snad se na té cestě, začátkem příštího roku i za ním v noci zastavím. Pro ten pocit vítězství....