Nasimuzi | ...dospělá...

A tak se stalo. Vůně nového se mi vryla do podvědomí, takže jí cítím už v podstatě neustále. Dřevo, malba, čistota. Vůně vítězství nad vším, čím jsem se brodila poslední roky. Vůně mého vlastního já. Vůně jedné vyhrané bitvy nad NÍM.

Nesražena na kolena, ačkoliv on si to tak strašně přál. Se vztyčenou hlavou, hrdá na boty umazané od bílé barvy.

A banánové krabice, které provází můj život již tolik let, se najednou začínají vyprazdňovat. Věci v nich si hledají své vlastní místo. A já, sedící na zemi mezi tím vším, jako bych konečně také někam patřila.

Dívám se na odraz ženy v zrcadle a přestávám tápat, na koho se to vlastně dívám.

Měsíce, kdy jsem vyrážela každou volnou minutu za novým a novým dobrodružstvím, jsou najednou tak zvláštní minulostí, až mne děsí vlastní odraz v zrcadle. Zapadlé oči, černé kruhy, které každé ráno pečlivě zaličuji korektorem, mají najednou jiný význam. Nejsou to rumové kruhy. Nezakopávám v chodbě o protančené střevíce. Jen jsem nedávno slezla ze štaflí. Z té podivné věci, na které jsem se, přes svůj neuvěřitelný odpor k výškám, naučila stát. S malířskou štětkou, se šroubovákem...

A nezakopávala jsem o lodičky. Nevozila v autě kabelku. Jen jsem si v kapse jedné staré mikiny vždy našla nějaký šroubek nebo hmoždinku.

Já.

I tak se život může otočit.

Peníze a lesk jsou pomíjivé.

Stejně jako slova lásky, která jsem tak často slýchala.

Každý večer vedle mne na lože ulehá pan Pilíř.

Pán, který nikdy nedostal jedničku ze slohu. Pán, který dokonale dokáže uzemnit jakýkoliv pokus o romantiku. Pán, jehož každý dotek hřeje a jehož slova nejsou prvoplánová, za to upřímnější, než kterákoliv jiná.

Když se mu podívám do očí, vidím v nich jistotu a něhu. Obdiv a lásku, která nikdy není menší.

Každý den vím o kousek víc, jaké štěstí mne potkalo v den, kdy se na mě poprvé podíval. V den, kdy snad poprvé ulehal s myšlenkou na mě a kdy mi prvně šeptal, když jsem usínala v jeho náručí, že mne miluje.

A nemiluje mne nalíčenou, v lodičkách a smějící se. Miluje mne každou vteřinu. Ráno, když vstávám a moje nálada na první pohled značí, že je lépe se mi vyhnout. Miluje mne i ve chvíli, kdy křičím, že mi právě rozbil hrníček od Maxwella.

Co znamená jeden obyčejný, bílý a příšerně drahý hrníček oproti lásce, s jakou ho chtěl vyndat z myčky? A tak jsem se zastavila sama nad sebou, když jsem tak hloupě křičela a došlo mi to.

Nic už není stejné.

Všechno, co jsem znala je pryč.

Možná, že jsem rovnala do nové kuchyně luxus, ve kterém jsem žila. Ale patří někam, kam už já dávno nepatřím.

Jo. Sedla jsem si jeden den, na zavřenou záchodovou mísu a zapálila se svojí milovanou slimku. Klepala jsem popel do nové vany a hlavou mi běželo, že nevím, kam povede můj další krok. A ano, byla jsem vyděšená. I s Pilířem vedle mě.

Po pravdě, spoustu měsíců jsem nevěřila tomu, že tu jednou do té nové vany budu vážně klepat popel. A už vůbec jsem netušila, jak mě to nové vyděsí.

Prví noc na kanapičku, vonícím novotou, jako by smazala všechno, co bylo před tím. Můj domov, který jsem i pro jeho chlad, který z něj dýchal, milovala, jako by nikdy nebyl skutečný. Zůstaly jenom podivné střípky. Všechno co jsem znala, zůstalo někde v dálkách. Spadla mlha a obrysy všeho, co do mého života patřilo, začínaly mizet.

Zmizely JEHO oči. Ty, které jsem stejně vždycky, když jsem zavřela ty svoje, viděla před sebou. Oči člověka, který mi způsoboval peklo na zemi, ale čím dále jsem od pekla byla, když jsem utíkala, tím více se mi měnilo v mých představách na ráj.

Nové.

A jistota, která ve mě vždy probouzela podivný odpor a strach, že jakmile si na ni sáhnu, definitivně tím potvrdím, jak čas běží, že už i já jsem byla přinucena být dospělá.

Slyšela jsem ve chvíli, kdy jsem tu prvně usínala hlasy všech těch, kteří mi šeptali do ucha, jak neuvěřitelně úžasná jsem.

Moji muži, jak jim tak ráda říkám, křičeli jeden přes druhého. Předváděli se a každý se snažil získat mojí pozornost pokud možno na co nejdelší dobu, ale žádný z nich mne nechytl za ruku, abych se konečně zastavila.

A tak se stalo, že jsem tu jednoho odpoledne stála a do očí se mi díval Kuala Lumpur.

Vdechovala jsem vůni toho všeho nového a připomínala si jeho letitou zradu. Poslouchala jsem slova o ženě, kvůli které odešel, a vzpomněla jsem si na každý okamžik, kdy mne nechal čekat na jakémkoliv místě. Kdy mne nechal ujet desítky kilometrů pro jeden láskyplný pohled, aby mi nakonec poslal jenom hloupou zprávu o tom, jak ho mrzí, že nepřijde. Vzpomněla jsem si na sliby, kterými ušpinil zdi tvojí ložnice ve chvíli, kdy jsi nám, moje milovaná, poskytla útočiště.

I jeho hlas, zněl v onom podivném snu, který se mi tu první noc zdál.

A já jsem se ráno vzbudila a rozhlížela se s úsměvem na skromnost, která vystřídala můj minulý život. Podívala jsem se na pana Pilíře, který nikdy nic nesliboval, a věděla jsem, kde je můj domov a kam patřím.

I ticho, může nakonec přehlušit dav lidí.

Dav mužů.

I ticho se dá milovat, pokud člověk žije léta v hluku.

Nelituji jediného dne. Otáčím se a vím, že vzpomínky nikdy nevyblednou. Jsou vryty hluboko ve mně a musela bych být jiným člověkem, abych mohla zapomenout. Každý den, který jsem žila do teď, ze mne udělal toho člověka, jakým dnes jsem.

A i JEMU jsem vděčná. Za každou slzu, kterou jsem prolila a která mne dnes nutí zůstat stát na zemi.

Létat v poryvech větru a nepřistát neplánovaně se nemusí vždy zadařit.

A tak moje milá, vstříc jistotám a klidu. Ano, i já jsem se naučila být dospělá.