...ON a pecka s Peckou...

Jsem, ráda, že jsem Tě slyšela.

Poslední dva dny, jsou zase k popukání.

Měla bych přestat trpět tou svou trapnou naivitou.

Proč?

Moje milovaná.

Zítra se měl konat tradiční večírek. Menu složené ze čtyř chodů u žulového stolu. Tradice. Mikuláš. Vánoce. Měla přijít Žena a měl přijít společně s dalšími dvěma pány pan Dům. Nakoupeno, chystám se vařit a ještě pro jistotu rozešlu všem sms, zda akce platí, že jdu dělat baštu,  tak abych ji nevyráběla zbytečně. Ze tří nutných odpovědí, přišla jenom jedna. Jistě, že ji nepsal tolik očekávaný pan Dům. Psal jí ten druhý. Ze společnosti, která se mi tu zítra měla sejít, nikdo netuší, že se něco děje mezi mnou a panem Domem. Těšila jsem se na jeho přítomnost, však odpověď přišla dosti výmluvná, spíš se vyvlékající, a tak jsem akci přesunula na neurčito. Pan Dům už dvě hodiny mlčí. Pravděpodobně požádal jednoho z kolegů, který s ním měl přijít konzumovat moje domácí menu, aby se z toho vyvlékl i za něj. A že je to akce tradiční. A že se ta akce konala pravidelně dávno před tím, než si pan Dům všiml mé osoby i jinak, než jako hostitelky u žulového stolu. 

Má drahá.

Těším se jako malé dítě na pátek a na cestu ze vsi do města.

A to je další věc, nad kterou se tu dneska usmívám.

Ozval se pan Pecka.

Oh, ano má drahá. Můj pan Pecka mi po několika týdnech napsal, kdy se uvidíme, kdy pojedu ze vsi do města a kdy si se mnou bude moci vypít kávu. Požádala jsem ho tedy, zda-li by mi na ty dvě noci neposkytl přístřeší, abych se mohla po městě pohybovat s naprostou volností a nemusela na nikoho čekat, nebo aby někdo nemusel čekat na mne. Kolující klíče od bytu pana Pecky, přeci stále leží na stejné poličce jako v dobách, kdy se nejčastěji ukrývaly v mé kabelce, když jsem ještě svoje nesmyslné cesty podnikala s jasnou pravidelností. 

Pan Pecka čeká na slečnu Výjimečnou.

Oh, ano, po týdnech mlčení a nutných sms – jak se máš? – aby nevypadal jako naprostý trotl, jsem pro něho zase slečna Výjimečná. K popukání. Čtu tu jeho zprávy od samého začátku a bavím se. Jsem výjimečná, sex se mnou je vesmírný a on tolik touží po tom, aby se mu hercna hnula směrem ke mně, protože já jsem přeci to, na co on celý život čeká. A ona láska nepřichází. Ovšem, snad si nemyslím, že jsem jedna z mnoha, já mám přeci v jeho srdci jasné místo, které mi už nikdy nikdo nevezme. 

Oh.

Jak mne všichni milují a jak já jsem hrozně nejlepší.

Posrat se z toho.

Taky mi dneska celé odpoledne psal ON. A volal.

Má ještě tu drzost, že když mne, jak ON to dokonale umí, rozpláče, ještě se mne zeptá – mámo ty řveš? – ne ani by mne nenapadlo. Zoufale se snažím s ním dohodnout, jak budou v naší rodině probíhat Vánoce. Jak děti, zda bude myslet také na to, že měl pár let syna. Připadám si jako lemra škemrající o to, aby si všiml, že měl taky někdy rodinu, kde usínaly dvě děti. A ON? Baví se. Baví se tím, jak mne zase dostal na kolena, jak zase nezvládám svoje emoce a jak mne stále dokáže dostat přesně tam, kde mne chce mít. Proč?

Mimo jiné mi oznámil, že mi brzo přijdou peníze. Přesný datum neurčil. Je mi jasné, jak ho baví ta moc, co nade mnou má. Pošle peníze, já budu mít 90 dní na odstěhování se z jeho bytu a on bude z povzdálí sledovat, jak nestíhám termín, jak mi nedej bože nepůjčil nikdo ten nutný zbytek a jak se s dětmi pakujeme k mým rodičům, kde budu trpět jako zvíře pod naprostou kontrolou. 

Moje milovaná. Jak jsme si to ten život zařídily?

Opravdu se těším na pátek. Na to, jak nasednu do vlaku a přijedu se nadechnout svého milovaného městského vzduchu. Těším se i na setkání s panem Peckou, byť moc dobře vím, že bude úsměvné. Každopádně klid, který mi vždy skýtal jeho prázdný byt, když není po nocích doma, mi bodne víc, než kdybych jela k moři. Natáhnu se na svoje kanape a pan Pecka bude pryč. Ráno mne při svém příchodu vzbudí s čerstvou snídaní, bude za ní žádat jeden nezávazný sex a já se pak vrhnu do víru nákupů, abych své rodině nachystala Vánoce, které jsem já, začala z duše nenávidět.

Moje dny jsou čím dál více chaotické.

Nevadí.

Pojďme se moje drahá smát těm lůzám do obličeje.

Nejsem Výjimečná. Jsem normální a oni mne špatně loví. Nutí mne trpět a smát se jim na střídačku.

Ale víš co? Ještě mne ta moje naděje stále nutí skákat po tom mobilu.

A pan Dům? Ať jde tam, kde jsou všichni ostatní. Tam, kam všichni ostatní odešli naprosto dobrovolně, aniž bych měla touhu je tam poslat. Do prdele, moje milá.

Mám Tě ráda. A víš co? Společně to všechno zvládneme. Máme jedna druhou a ty malé otrapy, které často proklínáme, ale kteří nás drží nad vším tím nechutným bahnem. Je něco hezčího, než jejich naprostá důvěra, kterou mají v očích, když se na tebe dívají? Je něco hezčího, než když ti řeknou, že tě milují? Není. Pravda. Někdy by je člověk utopil. Ale zrovna já a Ty, nemáme víc, než je.