...ohlédnutí...

Drahá,

rozhlížím se tady a pomalu se se vším loučím.

Víš co je zvláštní?

Našla jsem si na tom to hezké a vážně jsem se začala těšit. Najednou bych byla raději, kdyby to bylo už zítra.

Právě jsem byla pohladit dítko, co si poplakávalo ze spaní a u toho jsem slíbila sama sobě, že právě pro to stvoření co leží v těch peřinách, to prostě zvládnu.

Někdy mne hrozně ubíjí tohle maloměsto. To mé věčné vyčnívání tu z davu.

Jenže, já na tom mám všechno postavené. Díky tomu mám na chleba.

Stále přemýšlím nad tím přesunem zpátky za tebou. Tady vyčnívám. Tady mne lidé znají a to mi dává práci. Když se vrátím, zapadnu do davu velkoměsta, a čím budu?

Ještě jsem to nezavřela, ale přijde mi to čím dál tím víc nereálné. Ale nevíme, co zítřky přinesou. Třeba ti zazvoním s krabicemi za zády na zvonek a prostě tam budu a prostě tam zůstanu.

Měla jsem teď moc příjemný dlouhý telefon. Po tom, jaké mám za sebou náročné dny plné rozporuplných emocí, jsem se konečně od srdce zasmála a odreagovala.

Ale donutilo mne to myslet na minulost. Na lidi, kteří mi prošli životem.

Má milá, jak je možné, že někdo, kdo zůstal jen na chvíli, v tobě zanechá víc, než člověk se kterým máš dítě? Jak je možné, že nikdy necítím nic z toho, co jsem dneska cítila při pouhém telefonátu ve chvíli, kdy vedle mne stojí otec mého prvního dítěte?

Tolik cest, tolik lidí, tolik vzpomínek.

Budu si to na konci svého života všechno pamatovat?

Proč jsem, jaká jsem?

Mám v sobě několik žen a ani já sama netuším, jako která z nich se zítra ráno probudím.

A propos ...

...odpoledne volal pan Pizza. Rád by si zahrál golfovou jamku.

Někdy je to příjemné, někdy mám pocit, že se všichni rozhodli na mě uspořádat hon.

Kdo jí skolí dřív?

Nemyslím si, že bych byla tak drahocenná trofej. Jsem obyčejná žena. Takových, jako jsem já, běhá po světě spousta. Kde všichni byli, když jsem byla mladá a perspektivní? Proč jsou tu všichni teď, když se ani jeden z nich nemůže stát oním převozníkem?

Mají snad na sociální síti někde neveřejnou událost, kde soutěží kdo víckrát? Kdo déle? Kdo více perverzně a kde se podařilo zachytit moje srdce?

Jestli ano, ráda bych jim tam veřejně připsala, že moje srdce je nezachytitelné. Prázdné. Bolavě zoufalé a stále příliš zadané.

Divoká Lolita, která se snaží celý svůj život, každý svůj bol, vyměnit za sex.

Má milá. Jaký význam má v našem životě sex?

Promiň, že otevírám toto téma, ale patří ke mně, a tak se snažím spočítat muže, kteří chtěli vidět moje čůrání. Snažím se spočítat ty, kteří mi psali co a jak a kdy se mnou budou dělat. Snažím se vzpomenout si, kolika z nich jsem odpovídala stejně.

Myslíš, že existují nějaké pilulky proti koketování? Protože jestli ano, nechám si je napsat a budu ráno po snídani zobat dvojnásobnou dávku. Možná, že bez téhle své neustálé potřeby, přestanu mít pocit, že sex vládne světem. Možná, že ze mě muži kolem mě budou cítit také něco jiného.

I když...číst, že sex se mnou je vesmírný, také není úplně zlé. Jen ne vždy je to to, co zrovna potřebuji.

Ale pro dnešní večer jsem především žena.

Žena odhodlaná jít za svým cílem. Šplhat se nahoru, padat dolů a zase vstávat, abych nakonec mohla usednout na verandu v chaloupce u lesa a být jako stará žena obklopena vnoučaty pyšná na to, že jsem žila. Nepřežívala. Že jsem převezla na druhý břeh sama sebe, aniž bych k tomu potřebovala nějakého převozníka.

Často spolu hovoříme o lásce. Naše psaní jsou téměř pořád o lásce.

Jak vypadá láska?

Je to snad pekelně krásná žena, která vejde, když sedím s přáteli na pivě, usedne mezi nás a jen tak si ukáže, na koho chce?

Má snad tak magické oči, že tě donutí se do nich dívat, až se ztratíš?

Zhypnotizuje tě snad tak, že bezmyšlenkovitě pustíš půllitr a jdeš za ní, ačkoliv nevíš kam, když vychází ze dveří?

Obávám se, že je to často spíš touha, která mne táhne a komplikuje život, než láska.

Naučila jsem se to nezaměňovat a naučila jsem se nebát se říct to nahlas.

Má milá, ano. Někde hluboko toužím po muži, který mne bude znát. Ale ne teď.

Zrovna v dnešním večeru, při dnešním příjemném telefonátu jsem si uvědomila, že ještě nechci převést na druhý břeh. Že chci ještě na pár chvil svůj život prožít s touhou a ne s láskou.

Proč ne?

A tak se teď, ve chvíli, kdy bych měla nabírat sil, s úsměvem těším na cestu za panem Peckou. A na všechny cesty, které mne ještě čekají. Protože můj pan Pecka je pecka, ale rozhodně nebude posledním mužem, kvůli kterému se mi bude chtít nějakou tu cestu podniknout.

A tak díky za lidi, které potkáváme. Díky za to, že někteří v nás nechali alespoň slabý otisk a že i po letech dokážou jedním telefonem udělat víc, než lidé, které máme denně po svém boku.

Nemám ráda, když se na mě sunou kostlivci ze skříní, ale tenhle kostlivec mi v každém rozhovoru nalije do žil notnou dávku víry v sebe samu.

Dneska mu bude patřit moje usínání. Dneska mi vykouzlil úsměv.

Má milá, pojď se usmát se mnou. Protože naše zítřky budou barevné. A s šedí máme sílu se vypořádat. I když někdy propadáme zoufalství a beznaději.

JEŠTĚ STÁLE NEJSME NA KOLENOU.

A tak jsem si moje drahá pročetla některá psaní ze začátku tohoto zvláštního roku.

Vidíš to? Ani jsem tenkrát, když jsem tohle psala, netušila, jak moc mi ten Kostlivec ze skříně změní život. Nejenom, že mi dal obrovskou příležitost se postavit na vlastní nohy a vybudovat něco, na co jsem neuvěřitelně pyšná, i když vím, že mám před sebou ještě velmi dlouhou cestu k úspěchu. Ale také zůstal mým přítelem. Tím, kterému toho můžeš hodně říct, aniž by u tvého vyprávění myslel na to, jak ti sáhne do kalhotek hned, jak domluvíš. Stal se pro mne mužem, který je právě onen muž s velkým M. Úspěšný, inteligentní, věrný. 

Kde vyrostl?

Proč jsem ho propásla?

Neptám se už. Jsem ráda, že jej mohu znát a že mezi těmi všemi, které potkávám, mi dává naději na to, že snad nevymřeli. Že snad není jediným kvalitním kusem.

I když víra v to, že zrovna já bych takový kvalitní kus mohla potkat, velmi slábne.

Moje milovaná.

Pominu-li klasický stres před Vánoci, práci, úklid a děti mnoho se toho nyní neděje. Vánoční večírek nedopadl podle našich představ, moje návštěva u pana Pecky nebyla ničím výjimečným. Situace zůstala stejná. Jsem slečna Výjimečná, ale nikdy mne nebude milovat. A ano, opět se divil, když jsem se zvedla z lože, oblékla se, zavolala si taxi a pouhým přátelským rozloučením do něho usedla a zamířila na nádraží. Ovšem, dříve volával a psal, aby poděkoval za mou přítomnost. Dnes se již takové romantické projevy nekonají. Naprosto jednoduše jsem již hračkou ohranou a snad také cítí, že o to nestojím. Jeden nezávazný společný sex, je myslím za celý víkend dost. A po víkendu je na čase se vrátit zpátky do reality.

Už ve vlaku směrem ke vsi mi začalo být velké smutno po městě. Jak já to tam miluji, moje drahá. A tak se té myšlenky nezříkám. Jednou se tam vrátím. 

A teď? Trvá to, co jsem psala na začátku roku.

Rozhlížím se po bytě a nemohu se dočkat, až budu ve svém. Projekt se tvoří a já s každým dnem víc a víc vidím svůj sen. Najednou mám jasnou představu. A tak moc se těším na vůni nového. Na svůj nový začátek. Na život, kde už nebude tolik barev. Kde se mi snad podaří přestat žít v té obludnosti, kterou mi ON neustále z mého života vytváří.

Těším se na zítřky. Těším se na všechno, co můžou přinést. I když vím, že ON už bude navždy jeho součástí.