...víra tvá...

Moje drahá přítelkyně, konečně jsem si našla dostatek času na to, abych usedla a začala mlátit do klávesnice řádky určené tobě. Nám.

Nám, dvěma ženám, co mají tolik chuti do života, která se tak moc prolíná s nechutí, bezmocností a zoufalostí, že mají vždy téma k hovorům. Ať tady, nebo nad lahví něčeho dobrého.

Dny plynou, čas mi protéká mezi prsty. Každý den se někde zastavím a na chvíli se zapřemýšlím nad svým životem, nad během a nad radostí ze své práce. A nad tím nechutným, nekončícím bolem z muže, který odešel a já ho ze sebe nemůžu dostat. Stále je ve mně. Stále jsem ho plná a stále mi kvůli němu dokážou několik minut téct slzy. Stále mne dostává do stavů, kdy se mi chce křičet, brečet, rvát si vlasy.

Nepomáhají moje útěky za panem Peckou, nepomáhají moje útěky nikam. Ani můj ubohý pokus o rodinný život.

Cesta do Peště byla zajímavá. Nic se nezměnilo. Muži jsou i po létech stejní. Tak trapně dokážou očima prosit o to, abys jim sáhla do kalhot. Tak trapně uslintávají nad tvými ňadry vykukujícími z pod šatů a čekají, až budeš přehazovat nohu přes nohu v naději, že snad alespoň před tím, než je pustíš do svých kalhotek, budou moci zahlédnout  jejich okraj a představovat si, co najdou pod ním. 

Alespoň tak se zase díval Kuala Lumpur, když jsem s ním na své cestě poobědvala. 

A mě to baví?

A mě to baví.

Je jedno, jestli je to Kostlivec ve skříni, nebo jestli potkáš nějakého kloučka. Je to stále stejné.

Jsem už vážně tak zlá?

Tak zahleděná sama do sebe, tak ubitá životem a vší tou láskou, kterou jsem rozdala, že se mi teď srdce nedokáže pohnout jakýmkoliv směrem?

Tak zvláště jsem si téměř po dvanácti letech neměla s Kuala Lumpur co říct. Tak zvláštně jsme mlčeli. Už nenásledovala žádná sms o tom, že jsme jeden druhého rádi viděli. Prostě zaplatil, odkráčeli jsme každý ke svému vozu a nastal konec té dlouholeté šílenosti. Alespoň ve mně.

Ležím téměř každý večer na kanapíčku vedle Pilíře. Vedle pana hodného, který jen leží. Tak z něj cítím, jak by mne rád objal. Chytl za ruku. Jak by se rád přitulil a držel mne a nesmí to udělat. Nesmí to udělat, protože ví, že to nesnáším. Tiše tam trpím jeho přítomnost a tisíckrát bych mu chtěla říct, ať jde domů. Ale bože on je tak hodný. Tak úžasný kamarád pro moje děti, že nemám sílu.

Pořád přemýšlím nad tím, jestli to zvládnu a pořád se mi hlavou honí ty zvláštně nesebevědomé otázky.

Na co bych měla čekat jiného?

Mám poprvé v životě vedle sebe muže, který dokáže cokoliv. Poprvé jsem ve vztahu ta, co miluje méně, co je nad ním, co nikdy nebude klečet, když bude odcházet a nebude ronit slzy, když mu přijde na nevěru. Je mi to jedno. Jen je a já užívám všeho, co mi může dát. A tak málo mu to vracím. Nebo je pro něj snad dost už to, že se smí pohybovat v mojí přítomnosti? Snad....

A tak ačkoliv na mě doma čekal, v Pešti vypadl Kostlivec ze skříně.

Cestou jsem poctila svou návštěvou pana Pizzu, který tak toužil hrát golfovou jamku, až mi přišel vtipný. Bylo mi ho líto. Jak lítostivě civěl a uslintával nad vidinou něčeho, co jsem mu odmítla dát. A přesto jsem si s ním kávu vypila ráda. Dříve jsme spolu nehovořili nikdy o ničem. Dnes jsou z nás snad přátele? Bože zase ta moje trapná naděje z něčeho, co se nikdy nemůže stát. Jací přátelé? Já si s ním ráda vypiji kávu a on se při každé kávě snaží se mi dostat do kalhotek.

Někdy jich mám, moje dráha, plné zuby.

Všech.

Umí něco jiného? Proč se hned chytají?

To jim opravdu stačí tak málo, že zakoulím očima, hodím bokem a oni lezou po čtyřech? Jsou tak povrchní. Tak uboze nízcí.

Muži.

A tak jsem si ve svém tradičním červnovém shonu našla čas na odpočinek u pana Pecky. Na divadlo, nákupy a trochu toho relaxu v tom velkém městě, kde jsem víc doma než doma.

Bylo to tak příjemné. A zase jsme u mého koketování.

Tak prvoplánově jsem vybírala šaty, ve kterých si stoupnu na jeviště. Být za dámu, ale za takovou dámu, že mne ženy v sále budou nenávidět a muži očima svlékat.

Jsem ještě normální?

Tak se těším na výstavu svých mužů. Na pocit, že budu stát na jevišti s mikrofonem a oni sedíc v hledišti a netušíc jeden o druhém, budou hltat každé moje slovo a těšit se na chvíli, kdy z jeviště sejdu, abych je pozdravila. Krutě si doma počítám, kolik minut mi na každého vyjde? Dvě, tři? A oni kvůli tomu pojedou z dálek. Ráda je uvidím. Těším se na pocit, že tam jsou. I když s nimi zažívám jen svoje hry. 

Pan Pecka.

Jeho byt a jeho přítomnost v mém odpočinkovém pátku.

Pan Pecka a jeho rozhovor o romantice.

Jsem romantička?

Co na to mám říct člověku, který tvrdí, že se mu hercna nehne? Člověku, který mne hladí, dívá se na mne tím svým zvláštním pohledem a přitom ze sebe dělá drsného pána?

Šeptal mi do ucha, že ještě nechce, abych zmizela. A kdy to bude chtít? Je to tak nechutně jednoduché. Jen se jednoho dne zvednu, odejdu a už se nevrátím. Vždyť mne přeci nebude držet, tak proč to divadlo? Ne, já si nemusím na nic hrát. Můžu si stoupnout zabalená do ručníku v jeho kuchyni a můžu se zeptat, jestli bude sex nebo už mám jít. Můžu, protože na něj nemusím nic hrát. Chtěl to tak. Chtěl upřímnost bez lží, chtěl se neháčkovat a tak jsem se nezaháčkovala. 

Moje drahá.

Proč spousta mužů mluví o tom, jak si máš nechat rezervu, jak se nemáš do ničeho velkého pouštět, protože nic velkého nemůže vzniknout a pak, když se chováš přesně podle jejich návodu, touží po tom tě zlomit? Získat tvoje srdce? Váženě si myslí, že my ženy jsme tak ovládnutelné? Tak hloupě naivní, že se zamilujeme do jednoho psího pohledu, který na nás hodí a pak se před nimi budeme plazit jak slepýši? 

Peru se svými každodenními strachy o svoje vlastní bytí.

Peru se ženami, které mám v sobě.

Nepouštím si panu Pecku dál, než do svých kalhotek a přitom se trochu bojím, když vidím jeho číslo na mobilu, že je to právě ta chvíle, kdy mi poví, že se mu hercna někde pohnula a že už nemůžu přijet do jeho skromného obydlí na relax. Že už mu nemůžu psát pervezní zprávy a těšit se na jeho prsty v sobě, protože on je tak trapně věrný, když miluje. 

Moje drahá přítelkyně.

Dnes je mé psaní dlouhé. Tolik toho v sobě mám a tak dlouho jsem nepsala, že mi nejde ukončit tyhle řádky.

Nejde mi přestat analyzovat sama sebe.

A přesto se nedostanu dál, než tam kde jsem. 

Co bude zítra?

Nevím to já, nevíš to ty, neví to pan Pecka.

A tak mi teď zazvonil telefon a volal manžel.

Víš co?

Zvláštně  jsem si myslela, že jsem zahodila snubní prsten. Nehledala jsem ho, myslela jsem, že ve chvíli kdy jsem ho z prstu sundala, zmizel někam do nenávratna. A když jsem navštívila pana Pecku a vzala po roce jednu ze svých mnoha kabelek, a když jsem u pana Pecky v té kabelce něco hledala, vypadl na mne. Tak divně to se mnou otřáslo. Tak jsem na pár vteřin přestala dýchat. 

A tak jsem si ho trapně na cestu tím podzemním vlakem nasadila na prst.

Proč?

Má milovaná, dnes je v peněžence. Převaluje se tam mezi drobnými mincemi a já se na něj pokaždé, když někde platím, nenápadně podívám.

Nic se nemění.

Jediným mužem mého života, který dokázal zkrotit mé ženy, jediným mužem, který se dokázal dostat dál než do mých kalhotek,  je můj vlastní manžel.

Radost z jeho příjemného telefonu a radost z toho o čem jsme se bavili, je dnes velká. Brzy přejde a zase nastane chvíle, kdy se ho na pár minut pokusím nenávidět.  Ale zatím jej nikdo nedokáže zastoupit a tak si budu hrát.

Vždyť, kdo si hraje, nezlobí.

A tak jsem si udělala tousty a namazala paštikou z foie gras. Pročítám to naše psaní a dívám se na podlahu, kde se válí hromada zabalených dárků. Mnoho se toho nezměnilo a mnoho se toho změnilo. V tomhle svém květnovém psaní, ještě píši o svém manželovi. Pár týdnu na to, mým manželem přestal být. Moje drahá, nikdy nepřestanu kroutit hlavou nad tím, jak je to nakonec jednoduché. Láska se změní v obchod. Místo – miluji tě – přicházejí v krátkých řádcích nenávistná slova a místo rozhovorů nad kávou, kam se letos pojede na dovolenou, řešíš, kdo si odnese kolik vidliček a hrnců. A pak prostě zvedneš zvonící mobil a zjistíš, že už nejsi manželka. Právník ti do telefonu oznámí, že je po všem. Někdo ti na papír vrazí kulaté razítko a tím to je ukončené. Tím to máš prostě všechno smazat a jít dál. Jinam.

Jinam?

Ptám se proč. Proč jít jinam, aby to tam dopadlo naprosto stejně. Proč ještě někdy řešit, kdo si odnese jakou vidličku, proč zase nechat vydělat nějakému pánovi, který ti zařídí, že kulaté razítko změní tvůj život? Stále nenacházím důvod.

A tak tu den před Štědrým dnem, klapu zase do klávesnice.

Před chvíli za NÍM zaklaply dveře. Přivezl dceru a kupodivu si odnesl dárek od syna. Jak ON umí člověku zpříjemnit předvánoční čas. Jak ON umí člověka dostat do fáze, že by vzteky vraždil proto, aby nakonec přišel, byl naprosto normální a zase tě donutil přemýšlet nad tím, jestli v NĚM přeci jenom nenajdeš trochu toho dobra.

Ovšem, tohle setkání, mne nestálo ani slzu. Jen jsem si v klidu pila svojí kávu, pustila mu na telefonu video z besídky naší dcery a popřála hezké Vánoce. Na syna se samozřejmě ani nezeptal. Jen vytáhl z kapsy peníze a zaplatil mu dárek. Prostě tak, jak ON to dokonale umí. Koupit si všechny a všechno. Stačí to na spokojený život?

Jak jsem si tu tak jedla ty svoje tousty s foie gras, jako už po tisící mi došlo, že nestačí. Raději budu počítat a trávit večery sama, než mít vedle sebe člověka, který postrádá jakýkoliv cit ke komukoliv, jen má dost peněz na to, aby si city svých blízkých koupil.

Často mi chybí. Často, když je vidím oba, mám obrovský vztek na to, že ona žije můj život. S mým mužem, s mojí dcerou, se vším, co budoval v dobách, kdy jsem já zůstávala sama s dětmi. Když jsem ho poznala, neměl ani půlku toho co má dneska. Má žena opravdu tak malou zásluhu na úspěchu muže?

Každopádně, takhle je mi lépe. I když mám někdy pocit, že není.

V týdnu mi psal Kuala Lumpur. Jenom jednoduchou sms – chybíš mi.

Musela jsem se smát moje milovaná. Odepsala jsem, že je to sice fajn, ale nějak mi to tašky s nákupy z auta do bytu neodnese, takže soudím, že je mi to k ničemu.

Včera se zastavil pan Pilíř na kávu.

Ve výsledku je mi smutno po něm. Po klidu, který mi vždy donesl domů a kterým mne tak zabíjel. Měl přijít až dnes. Když mne přestaly bavit všechny ty moje nesmyslné cesty za ničím.

Díky za to, že mám kolem sebe lidi, které mám. Vařila jsem včera večeři pro svojí náhradní rodinku a byl to asi z Vánoc ten nejhezčí večer. Mít kolem sebe dneska takové lidi, je vzácnost. Netoužím už po desítkách přátel, kteří za zády mluví jinak. Mám ráda lidi, kteří ti klidně do očí řeknou, že se chováš jako kráva. Kteří jsou vždycky, když jsou potřeba na správném místě. Kteří ti zvednou telefon po každé, když se potřebuješ vypovídat. Nemít je a tebe moje drahá, asi by mi už dávno hráblo. Přiznejme si pravdu. Ne vždy, se to dá všechno snést.

Jsou to druhé Vánoce, kdy ON není přítomen. A naplňuje se moje naděje, že rok od roku to bude lepší. Ne, že bych si nevzpomněla. Ale nějak to slábne. Nějak mi už dneska bylo jedno, když komentoval náš uboze mrňavý stromeček. Možná si může koupit všechno, na co si vzpomene, možná má doma obrovský strom s těmi nejdražšími ozdobami, co se dají sehnat. Ale já mám víc. Mám svoje děti a kolem sebe lidi, kteří si mě nekupují. Kteří mne mají normálně jenom rádi. Které si nemusím kupovat já. Stačí, že se máme. Přátelství je víc než peníze. A v dnešním světě, aby ho člověk pohledal. Ne každá náruč je hřejivá. Prošla jsem jich tolik, že o tom už snad něco vím. A tak díky za ně. Díky za tebe. Díky za to, že jsem přežila a že ještě nejsem tak zoufalá, abych přestala věřit.

Možná, že nevěřím mužům. Ale určitě mi zůstala naděje na to, že příští rok bude lepší.Určitě se moje milá zase někdy sklouzneme po nějaké té sračce. Ale musíme věřit, že už se v nich nebudeme každý večer koupat. A ono to půjde.

Víra tvá, tě uzdraví.

A klidně mne u té mojí víry můžou nazývat, čím chtějí. Třeba i tou posvátnou KRÁVOU.