Světla zhasla.

Deja Vu.

Díváš se na obličeje, které přeci tak dobře znáš, ale už dávno k nim nepatříš.

Telefon zvoní. Mezi regály knih ho vytáhnu z kapsy a podívám se, kdo volá. Pak ho zasunu zpět se staženým zvoněním.

Chtěla bych. Chtěla bych ho zvednout a mluvit. Jenže mi to nejde. Jenomže nechci a nemůžu svým přátelům stále, už tolik

Když ještěrce upadne kus ocasu, zase jí doroste.

Myslíš, že jí to bolí?

Možná, že jsem v minulém životě byla ještěrka.

Usednu do křesla a jsem vděčná za chvíli, kdy nikdo nepřišel.

Jak může být samota, kterou jsem vždy tak nenáviděla najednou povznášející. Jak je krásné nemluvit.

Už

Ruším profil na sociální síti.

Já, královna konverzací.

Mlčím.

Neodpovídám

Zatímco jedno zranění z války tě ještě moje drahá hyzdí, druhé už klepe na dveře a ty to víš. Víš, že za chvíli vybouchneš. Že tak těžko dýcháš. Mrkáš jako šílená, protože ačkoliv jsi právě před chvíli poněkolikáté ve svém životě poklekla a prosila, už neuděláš nikomu radost, že je pustíš.

 Moje milovaná...

Chybíš mi, strašně moc.
Naše telefonáty, messengery, sociální sítě.

Naše sdílení všeho v našem životě. Dobrého i zlého.
Jsem sama, uzavřená uvnitř tak jako vždy. Schovaná před světem, který mi ubližoval a ubližuje. Jsem schovaná před nepřáteli, stejně

Když tě to rozerve na kusy a ty bys toho chtěla ještě tolik říct.

Jenomže hlas tě zradí.

Klepou se ti rty a v hlavě zní jen Hallelujah,

Moje drahá. Štěstí, které si nechávám rozpouštět na jazyku jako bonparu, dostává ke konci podivnou, kyselou příchuť. Zůstává, i když bonbón je už dávno v koši.

A tak se budím, oči nemohu otevřít, jak jsou napuchlé od pláče a znovu si přehrávám tu noc. To ráno.

Dnes mi na mysl přichází pan Kuala Lumpur.

Jako by vzpomínky na den, kdy jsem ho potkala, mohly zahnat noční můry dnešků. Jako bych sama sebe zkoušela hodit