Dnes je to osm let.

Osm let od chvíle, kdy mi na břicho položili špinavého, pomačkaného syna.

Pamatuji

Už je tma.

Svítí pouliční lampy.

Rovnám do skříní svetry místo tílek.

Tolik

Chtělo se mi chodit vstříc náhodným setkáním.

Jen pro to, abych zahlédla.

A jak se mi chtělo, samozřejmě, že jsem jim chodila vstříc.

Příběhy, které napsal můj život, měli vždy velmi prazvláštní konce.

Jistě, žiji život, nenatáčím žádný romantický film. 

Proč

Světla zhasla.

Deja Vu.

Díváš se na obličeje, které přeci tak dobře znáš, ale už dávno k nim nepatříš.

Telefon zvoní. Mezi regály knih ho vytáhnu z kapsy a podívám se, kdo volá. Pak ho zasunu zpět se staženým zvoněním.

Chtěla bych. Chtěla bych ho zvednout a mluvit. Jenže mi to nejde. Jenomže nechci a nemůžu svým přátelům stále, už tolik

Když ještěrce upadne kus ocasu, zase jí doroste.

Myslíš, že jí to bolí?

Možná, že jsem v minulém životě byla ještěrka.

Usednu do křesla a jsem vděčná za chvíli, kdy nikdo nepřišel.

Jak může být samota, kterou jsem vždy tak nenáviděla najednou povznášející. Jak je krásné nemluvit.

Už

Ruším profil na sociální síti.

Já, královna konverzací.

Mlčím.

Neodpovídám

Zatímco jedno zranění z války tě ještě moje drahá hyzdí, druhé už klepe na dveře a ty to víš. Víš, že za chvíli vybouchneš. Že tak těžko dýcháš. Mrkáš jako šílená, protože ačkoliv jsi právě před chvíli poněkolikáté ve svém životě poklekla a prosila, už neuděláš nikomu radost, že je pustíš.