A tak se stalo. Vůně nového se mi vryla do podvědomí, takže jí cítím už v podstatě neustále. Dřevo, malba, čistota. Vůně vítězství nad vším, čím jsem se brodila poslední roky. Vůně mého vlastního já. Vůně jedné vyhrané bitvy nad NÍM.

Nesražena

Moje drahá.

Je to dlouho, co jsem psala naposledy. Nevím ani proč. Snad pro spoustu práce, snad pro nedostatek slov, které se mi v hlavě prostě poslední dobou nerodí.

Čas

Jednoduše jsem se na všechno vykašlala a dala si domácí večírek. Jenom já a já. Z disku na televizi hrál Sex ve městě. Jeden díl za druhým.

Vypnula jsem zvonění na mobilu, abych měla alespoň naději, že když ho neuslyším

Poslední dobou se mi zdají podivné sny.

Pluji na moři na jakémsi podivném voru a kolem mě je mlha. Jenom chvilkama zahlédnu kdesi vysoko světlo majáku. A jakmile

Dnes je to osm let.

Osm let od chvíle, kdy mi na břicho položili špinavého, pomačkaného syna.

Pamatuji

Už je tma.

Svítí pouliční lampy.

Rovnám do skříní svetry místo tílek.

Tolik

Chtělo se mi chodit vstříc náhodným setkáním.

Jen pro to, abych zahlédla.

A jak se mi chtělo, samozřejmě, že jsem jim chodila vstříc.

Příběhy, které napsal můj život, měli vždy velmi prazvláštní konce.

Jistě, žiji život, nenatáčím žádný romantický film. 

Proč

Světla zhasla.

Deja Vu.

Díváš se na obličeje, které přeci tak dobře znáš, ale už dávno k nim nepatříš.

Telefon zvoní. Mezi regály knih ho vytáhnu z kapsy a podívám se, kdo volá. Pak ho zasunu zpět se staženým zvoněním.

Chtěla bych. Chtěla bych ho zvednout a mluvit. Jenže mi to nejde. Jenomže nechci a nemůžu svým přátelům stále, už tolik